Upozornění na začátek – pokud chcete kritickou a nezaujatou recenzi na Art of Asking, jděte se podívat na
Finmag (kde si myslí něco úplně jiného, než já). Já mám pro Amandu Palmer slabost už delší dobu. Julie kdysi dávno narazila na Dresden Dolls, okamžitě se zamilovala a skoro obrečela zjištění, že o týden zmeškala jejich koncert v Praze. O několik let později jsem měla svůj první (a nejspíš i poslední) záblesk pochopení pro bulvární zpravodajství, když mi někdo řekl, že si vzala Neila Gaimana. Zdaleka největší problém – tak velký, že vůbec netuším, jestli si můžu dovolit tvrdit, že teď zrovna píšu recenzi – ovšem je v tom, že já s ní do slova a do písmene souhlasím. A to se pak cokoli blbě hodnotí.
Ve zkratce – je to kniha o tom, že pokud někdo miluje to, co děláte, a chce vám za to dát peníze, máte právo si je vzít. A taky o tom, že i kovaná feministka si může půjčit peníze od svého odporně bohatého manžela. Pokud chcete vědět víc, čtěte dál.