~~~
Všechno je jen v hlavě. I ti nejlepší vědci zabývající se biochemickou psychoanalýzou teprve začínají tušit, co všechno. Co všechno po ní dokáže stéci a vyvřít z těla člověka v podobě snové esence. A v co všechno se pak esence může materializovat. Imprint – člověk, co vstane z popela nočních můr, nebo snová struktura – budova z kolektivního nevědomí pospojovaná maltou esencí.
Tohle je příběh o stvoření a hlavně o jeho následcích. O bolesti vzniku a o jeho ceně. O nedobrovolných návratech. O nalezení místa a o hojení.
Kryštof Vrána – syn, bratr a viník. Katedrála – stín, past, cesta a útočiště. Alena – hrdinka.
"Seš padlej na hlavu? Tvojí ségrě může jít vo kejhák. Vysyp to."
Jaruš do Kryštofa tepala slovy. Alena pohledem. Budova plovoucí na hladině Orlické přehrady byla děsivá, ale Kryštofovo mlčení v sobě mělo ozvěny časů, na které nerada vzpomínala.
"Ali, fakt chceš…"
"Chci," kývla. "Sny Gréty Majerové a zatopenej kostel. Ale pro vznik Katedrály bylo třeba ještě něco."
Nadechl se a konečně začal mluvit.
"Chci, abys věděla… Nenapadlo mě, že to Mojmír vážně udělá. Jen jsem si vzpomněl na jednu pohádku. Bohatýr chtěl věž, ale co ve dne postavil, to v noci víla zbořila. Dokud ovšem do základů nezazdil dítě."
Kdysi dávno Kryštof býval starší než Alena. Vzhlížela k němu. Kdysi dávno Alena sedávala ve svém pokojíčku, stavěla panenkám bludiště z knížek a napínala uši, aby zaslechla, co se děje na večírku pro dospělé. Záviděla. Kryštof tam směl a ona ne.
"Věda se nesmí před ničím zastavit," zaslechla tátovo oblíbené rčení. Tehdy a ještě tisíckrát potom. Vrylo se jí do mozku jako nezpochybnitelná pravda.
Stála na břehu Orlické přehrady a dívala se na Kryštofa. Teď už věděla, že na večírcích plnil roli cvičené opičky, na které táta ukazoval stáčení snů.
"Táta by na tebe byl pyšný," vmetla mu do tváře.
Tohle je příběh o stvoření a hlavně o jeho následcích. O bolesti vzniku a o jeho ceně. O nedobrovolných návratech. O nalezení místa a o hojení.
Kryštof Vrána – syn, bratr a viník. Katedrála – stín, past, cesta a útočiště. Alena – hrdinka.
~
"Seš padlej na hlavu? Tvojí ségrě může jít vo kejhák. Vysyp to."
Jaruš do Kryštofa tepala slovy. Alena pohledem. Budova plovoucí na hladině Orlické přehrady byla děsivá, ale Kryštofovo mlčení v sobě mělo ozvěny časů, na které nerada vzpomínala.
"Ali, fakt chceš…"
"Chci," kývla. "Sny Gréty Majerové a zatopenej kostel. Ale pro vznik Katedrály bylo třeba ještě něco."
Nadechl se a konečně začal mluvit.
"Chci, abys věděla… Nenapadlo mě, že to Mojmír vážně udělá. Jen jsem si vzpomněl na jednu pohádku. Bohatýr chtěl věž, ale co ve dne postavil, to v noci víla zbořila. Dokud ovšem do základů nezazdil dítě."
~
Kdysi dávno Kryštof býval starší než Alena. Vzhlížela k němu. Kdysi dávno Alena sedávala ve svém pokojíčku, stavěla panenkám bludiště z knížek a napínala uši, aby zaslechla, co se děje na večírku pro dospělé. Záviděla. Kryštof tam směl a ona ne.
"Věda se nesmí před ničím zastavit," zaslechla tátovo oblíbené rčení. Tehdy a ještě tisíckrát potom. Vrylo se jí do mozku jako nezpochybnitelná pravda.
Stála na břehu Orlické přehrady a dívala se na Kryštofa. Teď už věděla, že na večírcích plnil roli cvičené opičky, na které táta ukazoval stáčení snů.
"Táta by na tebe byl pyšný," vmetla mu do tváře.
~
Slyšela, jak bubliny vydechovaného vzduchu stoupají k hladině. Byl to uklidňující zvuk. Stejně jako byl uklidňující paprsek baterky prodírající se kalnou vodou. Klesala. Na dno k Těchnickému kostelu. Při stavbě přehrady ho zatopili společně s vesnicí.
Brzy se vrstvička vody mezi tělem a neoprenem prohřeje a přestane být zima. Bubliny stoupaly vzhůru. Na hladině stála Katedrála. Neprostupná a nedobytná. Možná se ale vstup nacházel na dně.
Alena se před pár lety zbláznila do potápění, takže mohla Kryštofovi tenhle pokus zrealizovat. Nejdřív souhlasila prostě proto, že ji poprosil. Ale teď… slyšela vlastní dech a uvědomovala si, že má z bratra strach.
Začaly se rýmovat. Myšlenky. Ty nevyřčené, ještě předtím než se zformovaly do slov. Skládaly se ze záchvěvů, z emocí, z vůní, z chuti a z toho, jak se jí studená voda zařezávala do tváří. V houpavém rytmu ji tlačily vpřed.
Napřed k bělavému schodišti třpytícímu se ve tmě. K tomu Alenu zvedla vlna naděje.
K dvoukřídlým dveřím ze dřeva s kresbou tak krásnou, že jí vhrkly slzy do očí, ji doneslo zhoupnutí děsu.
Přes práh, skrz rozhraní vody a vzduchu provoněného kadidlem, ji postrčil rychlý rytmus rozhodnutí.
Až nakonec se jí pod lomenými oblouky sakrálního prostoru všemi kostmi rozezněla úleva.
Když byla malá, vůbec bratra neznala. Po té, co se "vrátil", jí Kryštof vyprávěl o svém dětství. O tom, co s ním většinu rán dělal otec, zatímco ona dlabala krupicovou kaši. Nevyčítal jí nic, ale jeho strach se příběh po příběhu přesouval do Aleniných žil, tepen a srdce. Jednou řekl, že se doma vždycky ze všeho nejvíc bál probuzení.
Alena měla pevně zavřené oči. Zaklapla víčka jakmile zahlédla lomené oblouky a píšťaly varhan. Věděla, kde je, a věděla, že by měla mít strach. Bát se usnout i probudit. Místo toho se ale po strašně dlouhé době cítila v naprostém bezpečí.
Nedala panice zas tak moc času. Měla tu práci. Začala Katedrálu dokumentovat. Pomalu, systematicky a detailně. A slepě. Nebyla psychoanalytik ani folklorista. Nevěděla, co hledá. Doufala, že venku se na její záznamy podívá někdo kvalifikovaný.
Chlapce našla v jedné z bočních lodi. Z dálky vypadal jako malé bílé vajíčko.
Přišla blíž. Jakmile si jí všiml, začal se k ní plazit. Když zachytil její pohled, zářivě se usmál. Neměla s dětmi zkušenosti a neměla je ráda, přesto ji ale instinkt donutil, aby se sehnula a vzala ho do náruče. Nezkušeně se k ní přitiskl. Jako někdo, kdo takovou věc dělá poprvé.
Vitrážovými okny pronikalo laskavé podvečerní slunce. Pořád. Už celé dny bez změny úhlu či intenzity.
Dítě tu stále bylo. Plazilo se po leštěném mramoru mezi lavicemi a občas se s radostnými jiskřičkami v očích do některé zakouslo.
Podezření v Aleně rostlo a bobtnalo až hrozilo, že ji zadusí. Dala by hodně za to, aby si Kryštof nechal své tajemství pro sebe.
“Adame," zkusila dítě oslovit.
Upřel na ni pohled a jeho oči náhle zestárly. Kulaté modré oči z nočních můr. Nevyhrožovaly, neděsily, jen prosily o pomoc, což bylo vzhledem k tomu, že Alena Vránová věděla, jak Katedrála vznikla, daleko horší.
V Katedrále panovala příjemná teplota přizpůsobená kojencům plazícím se po podlaze a ženám vybaveným pouze plavkami a neoprenem, což ani jedno není oděv vhodný k dlouhodobému použití.
Stejne tak tu nebyl ani hlad. Jídlo sice chybělo, ale její tělo o něj nežádalo. Dokonale bezpečné a dokonale děsivé místo.
Alena si s chlapcem hrála ve středu labyrintu z růžového a černého mramoru. Rozpačitě před ním plácala rukama a připadala si jako první žena v historii, která se kdy snažila zabavit dítě. Myslela na Grétu Majerovou. Její noční můry stvořily Katedrálu. Naštěstí se nikdy nedozvěděla, k čemu "vědci" použili jejího synka Adama.
Něco se zlomilo, když mu prvně řekla jménem. Zašla moc daleko. Přestal být nespecifikované archetypální dítě. Přestal být nová forma imprintu. Začala vidět, co má rád. Co ho rozesměje. Kdy pláče. Jak usne.
Měla skoro hotovo. Už brzy bude čas vydat se zpátky a předat dokumentaci.
Usínal v jejím náručí. Vždycky ho pak opatrně sešoupla na zem a stočila se okolo něj. Probouzela se celá rozlámaná, ale ráda ho v noci cítila. Jeho dech byl rychlý a občas ze spánku vykřikl. Občas se smál.
Nechtěla odejít a nechat ho tady. Nechtěla ho vzít s sebou do Institutu a k Mojmírovi.
Alena potřebovala vědět. Potřebovala víc než jen tušený příběh. Potřebovala odpovědi. Jenomže pro získání odpovědí potřebovala pokládat otázky a tady nebylo komu.
Chvíli trvalo než si uvědomila svůj omyl. Je přece v Katedrále, tady se neptá, ale modlí.
Neodvážila se k hlavnímu oltáři. Jeho spletitá velikost ji děsila. Místo toho našla v jedné z kaplí obyčejný železný krucifix. Zadívala se na muže zrzavého rzí, klekla si a rozpačitě začala mluvit:
"Otčenáš, řekni mi, kdo je Adam? Je člověk? Je to doopravdy dítě Gréty Majerové? Je naživu? Můžu ho nějak zachránit? Můžu… je správné, že k němu něco cítím?"
Krucifix mlčel.
Usoudila, že se ještě nebude vzdávat. Zkusila nový přístup. Ze všech koutů Katedrály nanosila před krucifix svíčky. Nebylo jich moc, ale přesto je sestavila do malé hraničky a jednu po druhé začala zapalovat:
"Prosím, dej Adamovi nový život. Je to dítě, nezaslouží si…"
Odmlčela se.
"Zaslouží si šanci."
Další chvíle ticha a další svíce.
"Prosím, ukaž mi cestu ven. Takovou, kterou bych mohla vzít Adama s sebou, ale která nepovede k nám."
Další sirky už neměla, a tak poslední svíčku přiložila k té předchozí.
Plamínek přeskočil.
"Prosím, dej mi i odvahu pak tou cestou jít."
Ticho pokračovalo. Zázrak se nedostavil.
Nebylo to tak, že by Alena nikdy nedostala květiny. V práci si dávali záležet, aby nikdy nezapomněli na její narozeniny, a jeden bývalý jí je fakt chtěl koupit, jenomže si zrovna zapomněl peněženku a ona si ty fialky musela zaplatit sama. Jenomže pro ni vždycky absence květin symbolizovala absenci vztahu. Pouta, které se jí kdoví proč vyhýbalo. Pouta, které mohlo vést k dalším… druhům pout.
Na hlavním oltáři se pokaždé, když se vzbudila, objevila váza s čerstvými květinami.
Špičkami prstů si prohrávala s jejich lístky a stejně opatrně se dotýkala i myšlenek na možné životy, kterých se už dávno vzdala.
Šla tam a podívala se Zrzavci přímo do očí. Žádné klečení. Žádné sklápění zraku. I když vlastně on se dolů díval. Sledoval své zraněné nohy a jako vždy Alenu ignoroval.
"Je mi jedno, jestli je člověk, imprint nebo kdoví co. Zachráním ho. Dostanu ho ven a postaram se o něj. Jako o vlastního. Je můj. Jsem ochotná zvládnout všechny tyhle těžké věci. Po tobě chci jen jednu jednoduchou - cestu ven pro nás pro oba."
Cítila jak jí rozhodnutí pulzuje v žilách. Nic jiného neměla. Šero obtáčelo krucifix jako měkký hedvábný šátek. Ježíš zvedl oči a podíval se přímo na ni.
Brzy se vrstvička vody mezi tělem a neoprenem prohřeje a přestane být zima. Bubliny stoupaly vzhůru. Na hladině stála Katedrála. Neprostupná a nedobytná. Možná se ale vstup nacházel na dně.
Alena se před pár lety zbláznila do potápění, takže mohla Kryštofovi tenhle pokus zrealizovat. Nejdřív souhlasila prostě proto, že ji poprosil. Ale teď… slyšela vlastní dech a uvědomovala si, že má z bratra strach.
~
Začaly se rýmovat. Myšlenky. Ty nevyřčené, ještě předtím než se zformovaly do slov. Skládaly se ze záchvěvů, z emocí, z vůní, z chuti a z toho, jak se jí studená voda zařezávala do tváří. V houpavém rytmu ji tlačily vpřed.
Napřed k bělavému schodišti třpytícímu se ve tmě. K tomu Alenu zvedla vlna naděje.
K dvoukřídlým dveřím ze dřeva s kresbou tak krásnou, že jí vhrkly slzy do očí, ji doneslo zhoupnutí děsu.
Přes práh, skrz rozhraní vody a vzduchu provoněného kadidlem, ji postrčil rychlý rytmus rozhodnutí.
Až nakonec se jí pod lomenými oblouky sakrálního prostoru všemi kostmi rozezněla úleva.
~
Když byla malá, vůbec bratra neznala. Po té, co se "vrátil", jí Kryštof vyprávěl o svém dětství. O tom, co s ním většinu rán dělal otec, zatímco ona dlabala krupicovou kaši. Nevyčítal jí nic, ale jeho strach se příběh po příběhu přesouval do Aleniných žil, tepen a srdce. Jednou řekl, že se doma vždycky ze všeho nejvíc bál probuzení.
Alena měla pevně zavřené oči. Zaklapla víčka jakmile zahlédla lomené oblouky a píšťaly varhan. Věděla, kde je, a věděla, že by měla mít strach. Bát se usnout i probudit. Místo toho se ale po strašně dlouhé době cítila v naprostém bezpečí.
~
Nedala panice zas tak moc času. Měla tu práci. Začala Katedrálu dokumentovat. Pomalu, systematicky a detailně. A slepě. Nebyla psychoanalytik ani folklorista. Nevěděla, co hledá. Doufala, že venku se na její záznamy podívá někdo kvalifikovaný.
Chlapce našla v jedné z bočních lodi. Z dálky vypadal jako malé bílé vajíčko.
Přišla blíž. Jakmile si jí všiml, začal se k ní plazit. Když zachytil její pohled, zářivě se usmál. Neměla s dětmi zkušenosti a neměla je ráda, přesto ji ale instinkt donutil, aby se sehnula a vzala ho do náruče. Nezkušeně se k ní přitiskl. Jako někdo, kdo takovou věc dělá poprvé.
~
Vitrážovými okny pronikalo laskavé podvečerní slunce. Pořád. Už celé dny bez změny úhlu či intenzity.
Dítě tu stále bylo. Plazilo se po leštěném mramoru mezi lavicemi a občas se s radostnými jiskřičkami v očích do některé zakouslo.
Podezření v Aleně rostlo a bobtnalo až hrozilo, že ji zadusí. Dala by hodně za to, aby si Kryštof nechal své tajemství pro sebe.
“Adame," zkusila dítě oslovit.
Upřel na ni pohled a jeho oči náhle zestárly. Kulaté modré oči z nočních můr. Nevyhrožovaly, neděsily, jen prosily o pomoc, což bylo vzhledem k tomu, že Alena Vránová věděla, jak Katedrála vznikla, daleko horší.
~
V Katedrále panovala příjemná teplota přizpůsobená kojencům plazícím se po podlaze a ženám vybaveným pouze plavkami a neoprenem, což ani jedno není oděv vhodný k dlouhodobému použití.
Stejne tak tu nebyl ani hlad. Jídlo sice chybělo, ale její tělo o něj nežádalo. Dokonale bezpečné a dokonale děsivé místo.
Alena si s chlapcem hrála ve středu labyrintu z růžového a černého mramoru. Rozpačitě před ním plácala rukama a připadala si jako první žena v historii, která se kdy snažila zabavit dítě. Myslela na Grétu Majerovou. Její noční můry stvořily Katedrálu. Naštěstí se nikdy nedozvěděla, k čemu "vědci" použili jejího synka Adama.
~
Něco se zlomilo, když mu prvně řekla jménem. Zašla moc daleko. Přestal být nespecifikované archetypální dítě. Přestal být nová forma imprintu. Začala vidět, co má rád. Co ho rozesměje. Kdy pláče. Jak usne.
Měla skoro hotovo. Už brzy bude čas vydat se zpátky a předat dokumentaci.
Usínal v jejím náručí. Vždycky ho pak opatrně sešoupla na zem a stočila se okolo něj. Probouzela se celá rozlámaná, ale ráda ho v noci cítila. Jeho dech byl rychlý a občas ze spánku vykřikl. Občas se smál.
Nechtěla odejít a nechat ho tady. Nechtěla ho vzít s sebou do Institutu a k Mojmírovi.
~
Alena potřebovala vědět. Potřebovala víc než jen tušený příběh. Potřebovala odpovědi. Jenomže pro získání odpovědí potřebovala pokládat otázky a tady nebylo komu.
Chvíli trvalo než si uvědomila svůj omyl. Je přece v Katedrále, tady se neptá, ale modlí.
Neodvážila se k hlavnímu oltáři. Jeho spletitá velikost ji děsila. Místo toho našla v jedné z kaplí obyčejný železný krucifix. Zadívala se na muže zrzavého rzí, klekla si a rozpačitě začala mluvit:
"Otčenáš, řekni mi, kdo je Adam? Je člověk? Je to doopravdy dítě Gréty Majerové? Je naživu? Můžu ho nějak zachránit? Můžu… je správné, že k němu něco cítím?"
Krucifix mlčel.
~
Usoudila, že se ještě nebude vzdávat. Zkusila nový přístup. Ze všech koutů Katedrály nanosila před krucifix svíčky. Nebylo jich moc, ale přesto je sestavila do malé hraničky a jednu po druhé začala zapalovat:
"Prosím, dej Adamovi nový život. Je to dítě, nezaslouží si…"
Odmlčela se.
"Zaslouží si šanci."
Další chvíle ticha a další svíce.
"Prosím, ukaž mi cestu ven. Takovou, kterou bych mohla vzít Adama s sebou, ale která nepovede k nám."
Další sirky už neměla, a tak poslední svíčku přiložila k té předchozí.
Plamínek přeskočil.
"Prosím, dej mi i odvahu pak tou cestou jít."
Ticho pokračovalo. Zázrak se nedostavil.
~
Nebylo to tak, že by Alena nikdy nedostala květiny. V práci si dávali záležet, aby nikdy nezapomněli na její narozeniny, a jeden bývalý jí je fakt chtěl koupit, jenomže si zrovna zapomněl peněženku a ona si ty fialky musela zaplatit sama. Jenomže pro ni vždycky absence květin symbolizovala absenci vztahu. Pouta, které se jí kdoví proč vyhýbalo. Pouta, které mohlo vést k dalším… druhům pout.
Na hlavním oltáři se pokaždé, když se vzbudila, objevila váza s čerstvými květinami.
Špičkami prstů si prohrávala s jejich lístky a stejně opatrně se dotýkala i myšlenek na možné životy, kterých se už dávno vzdala.
~
Šla tam a podívala se Zrzavci přímo do očí. Žádné klečení. Žádné sklápění zraku. I když vlastně on se dolů díval. Sledoval své zraněné nohy a jako vždy Alenu ignoroval.
"Je mi jedno, jestli je člověk, imprint nebo kdoví co. Zachráním ho. Dostanu ho ven a postaram se o něj. Jako o vlastního. Je můj. Jsem ochotná zvládnout všechny tyhle těžké věci. Po tobě chci jen jednu jednoduchou - cestu ven pro nás pro oba."
Cítila jak jí rozhodnutí pulzuje v žilách. Nic jiného neměla. Šero obtáčelo krucifix jako měkký hedvábný šátek. Ježíš zvedl oči a podíval se přímo na ni.
Žádné komentáře:
Okomentovat