Na Zemi!

Vítězná povídka z další soutěže Triumvirátu. Téma znělo "krajina, v níž se setkávají kyborgové a duchové" a žánr měl být noir (ne ve smysl filmu noir, ale literatury, což je něco z čím jsem se popravdě nikdy nepotkala). Každopádně povídka patří do světa zavařování snů, i když se odehrává o pár set let později. Asi bych měla varovat, že povídka je dost depresivní až znepokojivá a jazyk není úplně nejvhodnější pro nezkažená mladá dítka.



Prošel kolem mě šedivej obrys jednoho z užitečnejch členů naší prosperující měsíční komunity. Dostala jsem chuť se ožrat, což pravděpodobně znamenalo, že kafe začíná zabírat. Vysrkla jsem i ten poslední zbytek, co byl plnej lógru. Ranní posezení na plechový lavici před habitatem z dob první kolonizace mě s touhle dírou trochu smiřovaly. Marika sem jednou v manický fázi ušila podsedáky. Byly zašedlý a ztuhlý špínou a zasloužily by vyprat.

Nad mojí hlavou nesnesitelně pomalu vycházel tlustej srpek Země. Byly roky, kdy mě fyzicky bolelo se na ni dívat. Teď mi ale už připadala jen nádherná. Představila jsem si modrý oceány a zelený lesy, který voněj jako mejdlo na hajzlu drahejch restaurací. Zhluboka jsem se nadechla, jako bych tu vůni mohla cejtit.

Země přijímala rovnou stovku migrantů z Měsíce ročně. Za vízum bych s klidem prodala nejlepší kámošku na orgány. Problém byl ovšem v tom, že za Maričiny vnitřnosti prožraný chemií by nikdo nedal ani dolar.

Podívala jsem se na zápěstí. Na Wočkách problikl čas, ale žádnej hovor. Karlos by se měl ozvat každou chvíli. Kdybych si myslela, že ten starej vůl není vůl, zavolala bych mu sama.

Karlos byl sen z rodu těch, co před dávnejma rokama vznikly z černošedejch příběhů o společnosti prožraný korupcí, násilim a jinejma svrabama. Přesně proto se dokonale hodil právě sem, na okraj skvělé a pokrokové měsíční komunity.

Oficiální definice snu, kterou nám natloukli do hlavy ve škole, říká něco o zhmotněných konkretizovaných archetypálních entitách. Začaly se objevovat před pár set lety. Prej si je lidi nějak způsobili sami. Smíchala se tam psychologie, technologie a zbrojní průmysl. Dneska ovšem šťastně a spokojeně žijou mezi náma. Sem tam to dře, ale obecně jsou nedílnou součástí a přínosem pro naši společnost. Nebo možná my pro tu jejich. Kór tady na Měsíci nám to šlape nádherně. Teda alespoň těm z nás, co je dokážou pořádně vidět.

Zamrazilo mě. Jak by na mě šmátla smrt. Chlupy na předloktí se mi postavily.

„Mai, drahoušku,“ ozval se kovový hlas zkreslený převodem do digitálního signálu. „To jsem já, Karlos.“

Všichni mi znějí stejně. Tohle jsem na svým „stavu“ nesnášela nejvíc. Jeden sen od druhýho nedokážu rozpoznat ani podle hlasu.

Vedle mě se posadil stříbřitě šedej stín. Tak je vidím. Jako nějaký zatracený duchy z klasickýho hororu. Musela jsem se soustředit, abych o něm vůbec věděla. Karlos je sen a můj život je už od samýho začátku posranej tím, že je nedokážu vnímat. Prej poškozený mozkový centrum zodpovědný za kolektivní podvědomí.

„Říkal jsem si, žeeeee…“

Jeho hlas se vytratil do ztracena a nezřetelný obrys zřídnul ještě víc.

„Do hajzlu,“ zaklela jsem. „Vydrž, zas to blbne.“

Potlačila jsem touhu zvednout se a jít třísknout hlavou o zeď, což byl většinou nejrychlejší způsob, jak ten bazmek, co mám v mozku, spravit. Místo toho jsem zodpovědně spustila diagnostiku a rekalibraci. Implantáty jeden po druhém naskočily. Teď jsem to měla zaostřený přímo na něj. Ostatní sny budou ještě rozplizlejší než jindy, ale co už. V tuhle chvíli byl Karlos nejdůležitější výblitek kolektivního podvědomí v mým životě.

„Omlouvám se,“ zamumlala jsem a ucejtila, jak mi začíná rudnout ksicht.

„Ale, ale, zlatíčko, za selhání techniky není třeba se omlouvat.“

Spolkla jsem poznámku, že ta technika je kus mě.

„Fajn, o co jde, Karlosi? Myslela jsem, že zavoláš.“

„Ach má milá, tohle je citlivá záležitost, kterou je třeba probrat osobně.“

„Proč, sakra? S lékama tu kšeftuje každej druhej.“

„S léčivy této kvality? Nemluvě o kvantitě. Mai, drahá, to, co ti nabízím, je celé jmění.“

Přízračná ruka mezi nás položila barevnou lahvičku plnou bílejch, dokonale kulatejch tablet. Zapečetěnou a značkovou. Vážně je přinesl. Přesně, jak slíbil. Něco zatraceně jinýho, než to generický svinstvo, který dokázalo Mariku přinejlepším udržet ve stavu, kdy si dokázala sama dojít na hajzl.

„S tímhle tvá kamarádka dokáže žít prakticky normální život.“

Název jsem znala, před pár lety Marice docela zabíraly. Žádný deprese. A žádný manický fáze, který jsem se nakonec naučila nesnášet ještě víc, protože s depkou alespoň dala pokoj. Nabízel mi toho zásobu na několik let. Za tu dobu by se Marika mohla dát dohromady a nejspíš si i najít slušnou práci. Zásobu na několik let, kterou jsem obratem mohla střelit a zacvaknout vízum na Zemi.

Hrábla jsem po lahvičce.

„Tušil jsem, že ti má nabídka udělá radost,“ zaskřípal hlas ducha, kterému jsem říkala Karlos. „Navíc je to prakticky dobrý skutek.“

„Alespoň je to to legální,“ odsekla jsem.

Vtip byl v tom, že všechno, co Karlos dělal, bylo naprosto legální. Byl pilíř společnosti a tak. Jenom prostě sem tam potřeboval někoho, kdo by poskytl službičku nějakýmu jeho kamarádovi, o kterým věděl, že pak zas poskytne službičku jemu. Samý dobrý skutky. Těma jsem se živila. První kupoli vesměs obývala spodina společnosti, se kterou si počestný občani z těch ostatních moc nechtěli špinit ruce. Říkala jsem o sobě, že jsem soukromý očko, ale ve skutečnosti jsem jen poskytovala službičky lidem a snům, co byli moc nóbl na to, aby páchli do První.

Tentokrát to ale bylo celý nějak na levačku. Ať jsem se na to dívala z jakýkoliv strany, neměla jsem šajn, o co Karlosovi jde. Za pátrání po ztracený holce by nikdo příčetnej neplatil takovej majlant.

~

„Starýmu Gregorovi, tomu papalášovi z Centrální, zdrhla dcera,“ řekla jsem Marice, zatímco jsem jí krájela chleba k obědu.

Přikývla. Jako někdo, kdo má problém rozumět slovům. Generika jí nesedly. Byla po nich utlumená, otupělá a spala dvanáct hodin denně.

„Prej je někde tady v První.“

Napatlala jsem na to její oblíbenej taveňák. Docela mě dojalo, že měla energii poslouchat.

„Jez, víš, že když nebudeš jíst, bude ti ještě hůř,“ přistrčila jsem k ní talíř.

„Musí utíkat před něčím hodně ošklivým, “ prohrábla si mastný vlasy. Měla hlubokej a trochu skřípavej hlas.

„Můžem se zajít poptat do Plecháče,“ navrhla jsem. „Třeba tam bude někdo něco vědět.“

„Nechci do hospody,“ zavrtěla nepřirozeně pomalu hlavou.

Mohla jsem vytáhnout provařenej proslov o tom, jak leží celej den v posteli a jak to není zdravý. Až na to, že by to bylo zbytečný trápení nás obou.

„Jenom tě otravuju,“ zadívala se na mě velkýma zelenýma očima, ze kterejch prášky vyžraly emoce.

„Ale houby,“ pohladila jsem ji po ruce, i když v duchu jsem s ní souhlasila.

Stiskla mi dlaň.

„Lejska,“ řekla. „Půlka jejích zákazníků jsou děcka z Centrální. Hlídá si je jak kvočna. Dokonce si ode mě nechala napsat bota, co jí je sleduje na síti. Určitě o ní ví.“

Položila jsem na stůl lahvičku, kterou jsem z Karlose vyrazila jako že zálohu. Vzala ji do ruky, přečetla název a pousmála se, což byla vlastně docela nadšená reakce. Nemyslela jsem to jako odměnu za to, že mi poradila. Jen prostě vím, že se to má brát po jídle.

„Když to vyjde, dostanem od Karlose víc.“

„Měly by zabrat do pěti dnů.“

„Možná dřív,“ kývla jsem.

Potřebovala jsem, aby zabraly okamžitě. Nedělala jsem si žádný iluze o svejch schopnostech. Tahle sranda se mi nějak furt nechtěla líbit a Marika byla v momentech, kdy měla srovnaný neurotransmitery, zatraceně chytrá. Dokázala vysypat z rukávu algoritmus, kterej vám za pár hodin vyšťoural z netu cokoli o komkoli. Kdyby jí neruplo v bedně a nevybodla se na školu, mohla to klidně dotáhnout na Chief Data Officera v něčem velkým a významným.

~

Lejska žila těsně vedle průchodu, kterej První kopuli spojoval se vstupním uzlem Centrální a Třetí. Její kunčofti byli vesměs srabi, takže do hlubin obávaný První se jim moc nechtělo. Část z nich tu ale stejně skončila. Drogy dokážou narušit vnímání kolektivního nevědomí stejně jako ten můj vrozenej defekt. Máme tu celý kolonie starejch feťáků, co už dokážou jen vzpomínat na nádhernej barevnej svět, kterej kdysi sdíleli se snama a kterej si nechali vypálit z mozku.

„Zdar, Lejsko,“ nahodila jsem u vchodu přátelskou tvář.

Lejsčiny předkové byli odněkud z Číny a moji z Vietnamu, což z nás podle ní dělalo něco jako sestry. Mně byl její původ srdečně ukradenej, ale sem tam se hodilo mít u ní voko.

Nalila mi zelenej čaj křtěnej kořalkou, což by bylo milý, nebejt to takovej hnus, a nechala si vysvětlit, o co mi jde tentokrát.

„Sestro, ty máš kliku,“ zasmála se, když jsem skončila. „Malá Gregorová sice nikdy nebyla moje, ale její kámoši ode mě berou. Očividně na ně udělalo dojem, že vzala kramle zrovna sem, a nedokážou držet klapačku.“

„Takže víš, kde je?“

„Něco lepšího.“

Usrkla trochu tý břečky.

„Vím, proč zdrhla. Její táta měl rozjetej parádní kšeft. Má pod palcem radioteleskopy, a to včetně přenosu dat dolů na Zemi, takže samozřejmě pod rukou přeprodává přenosovou kapacitu mediálním korporacím. Jenomže dcerunka mu do toho hodila vidle a napsala na něj starý dobrý udání. Zatím se to tutlá, ale v soukromí tatíček chrlí oheň.“

„Takže se chce holce pomstít.“

„Nebuď cynik. Je to její otec. Výchova a tak.“

„Jenom aby. A co ty kámoši? Nevěděj, kde bych ji našla?“

„Že seš to ty, sestřičko, stav se zejtra. Poptám se. Ale připrav se, že tohle už zadarmo nebude.“

„Budu ti dlužit laskavost,“ slíbila jsem.

Vypadla jsem ven, do šedýho betonovýho světa, nad kterým visel nádhernej modrej diamant. Pořád vycházela. Tady, na okraji odvrácený strany, má periodu 48 hodin. Na pár vteřin jsem si lajsla doufat, že se tam dostanu. Že se budu koupat v modrym moři a že uvidim kytky, co rostou rovnou pod nohama. Že ucejtim ten slavnej čerstvej vzduch, co se o něm zpívá v písničkách. Na Zemi je snů mnohem míň než na Měsíci. Tam bych si možná mohla najít i normální práci.

Zavolala jsem Karlosovi a pochlubila se, jakej jsem udělala pokrok.

~

Marika se u počítače děsně hrbila, ale zatímco jsem byla u Lejsky, zvládla si alespoň umejt vlasy. Měla nádherný dlouhý kaštanový lokny, který jsem jí odjakživa záviděla. Teď jí padaly na záda a zakrejvaly mi výhled na monitor.

„Gregor je ještě větší zvíře než jsme doufali,“ poznamenala. „Oficiálně je zodpovědný za správu teleskopů jedna až pět, ale ve skutečnosti má akcie minimálně dvou desítek satelitů a několika mediálních společností. Nádherný střet zájmů. Nemluvě o tom, že se chystá kandidovat v nejbližších volbách. Tedy chystal. Pokud Lejska nekecá, zakopala mu dcerka politickou kariéru dost hluboko.“

Přestala jsem jí zírat na háro a nahnula se k monitoru. Nad široce se usmívajícím ksichtem svítil nápis: „Tadeáš Gregor, vize pro Měsíc.“

„Nicméně,“ pokračovala Marika, „jestli není úplný idiot, může se ještě zachránit. Proto nejspíš dceru hledá. Pokud by veřejnosti předvedl kající se pubertální dívenku, která si z tatínka chtěla jen vystřelit, byl by nejspíš z obliga.“

„Dobrej plán. Jen mi v tom furt nějak nesedí ten Karlos. Neříkej, že Gregor nemá na to, aby si soukromý očko najal sám.“

„Jsou ve stejný partaji,“ pokrčila rameny Marika. „Možná za něj jen dělá špinavou práci. Počkej, mrknu se ti.“

Prsty jí po klávesnici jen poletovaly. Nehty měla ostříhaný a zapilovaný. Karlosovy prášky asi fakticky zabíraly.

„Úplně jsem zapomněla, jaká zábava to je,“ otočila se ke mně a usmála se.

Zatrnulo mi z toho, jak moc se lišila od svýho včerejšího já. Jenomže ani ta nejlepší verze Mariky nebyla krásnější než modrá planeta, a tak jsem svýmu svědomí urychleně zavřela držku vzpomínkou na to, jak mi v manický fázi prochlastala prachy na upgrade implantátů.

~

Nemohla jsem usnout. V hlavě se mi honily zamotaný myšlenky a obrazy. Modrá planeta a lahvičky s práškama. Ty krásný barevný značkový i generika bez designu. A taky Marika s dlouhejma rukávama přetaženejma přes zápěstí. A Marika, která si (za moje prachy) přes jizvy nechala vytetovat nějaký kecy o želvách z Bhagavaghíty. Prej z úcty k mýmu kulturnímu dědictví. Nedokázala jsem ty muří nohy ani přečíst.

Nemělo smysl zkoušet s démonama bojovat. Šmátla jsem pod postel a nahmatala vodku. Tohle jsem už dlouho neudělala. Chutnala jak tekutej asfalt. Pálila v krku i v žaludku, ale obrousila hrany. To, že mívám flašku pod postelí, ještě neznamená, že jsem alkáč. Poslední tři měsíce jsem vůbec nemusela kupovat novou.

Najednou mě probralo hlasitý prásknutí vchodovejch dveří. Zvedla jsem zápěstí. Wočky blikly a oznámily, že jsou čtyři.

Přinutila jsem se zůstat v posteli.

Určitě se pletu. Bylo to někde v baráku. Nebyly to ty naše. Jenom se mi to zdálo. Nebo jsem to vůbec neslyšela. Marika je v pohodě. Spí. Nový prášky zabíraj. A i kdyby ne. Najdu malou Gregorovou a bude klid. Jednou pro vždy.

Flaška ještě nebyla prázdná. Tekutej asfalt mě přišpendlil k posteli a slepil mi oční víčka.

V půl osmý jsem se vzbudila s mozkem, kterej sebou třískal o stěny lebky. Spíš z nevyspání než z chlastu. Doplazila jsem se do kuchyně, kde seděla perfektně namalovaná Marika, která mi uvařila kafe a sdělila, že už stihla uběhnout deset kiláků. Na nehtech měla dvoubarevnej lak a já doufala, že ty prášky jsou fakt až tak dobrý.

~

Cestou k Lejsce jsem se stavila v pagodě. Pro mý oči to byl jen betonovej šestiúhelník základů a nad ním lešení z ocelovejch trubek, ze kterýho visely červený spirály vonejch tyčinek. Ostatní prej viděj zdobený zdi a sloupky. Snad je to i barevně vymalovaný. Takovýhle věci snům jdou. Zhmotňujou je z víry samotný.

Hodila jsem pár drobných do pokladničky a jednu spirálku si vzala. Tyčinky byly pravý. Teologický kapacity se nikdy neshodly na tom, jestli jsou bohové ochotný čuchat konkretizovaný kolektivní podvědomí, a tak pro všechny případy nikdo neriskoval.

Tyčinka zaprskala a pak už jenom čmoudila. Pokusila jsem se vyprázdnit mysl.

Nejspíš to nebyly zabírající prášky, ale zkurvenej začátek zkurvený manický fáze. Nočním běháním to začalo už minule.

Dívala jsem se, jak moje modlitba doutná a stoupá vzhůru (možná i k Zemi) a zkoušela jsem sama sobě vysvětlit, že je to ok. Že po mně nikdo nemůže chtít víc. Že jsem s ní dokázala sedět na podlaze a několik hodin ji držet za ruce. Že jsem poslouchala, jak je ta nová práce nejlepší možná na světě a že teď už bude všechno jen dobrý. Že jsem poslouchala, jak ten novej chlap je ten nejlepší možnej na světě a že teď už bude všechno jen dobrý. Že jsem dokázala schovat skoro všechny žiletky a že jsem se nesložila z tý jedný, co mi utekla.

Odpuštění hříchů. To jsem křesťanům vždycky záviděla. Kříž, co za ně tahal někdo jinej. Už jsem na to neměla. Je děsný vědět, co znamenaj vícebarevný nehty nejlepší kámošky.

Země se pomalu drásala vzhůru oblohou a slibovala opravdový věci s opravdovýma barvama, který dokážu vidět.

~

Na Měsíci se vraždy moc nepáchaj. Asi že se tu nedá jednoduše přijít ke střelný zbrani. Oni i kriminálníci celkem chápou, že takhle pod kupolí dostává střílení pánubohu do oken úplně jinej význam. To ale neznamená, že se občas nenajdou šikulové, co si vypomůžou jinak. Tady jeden takovej zaúřadoval. Na podlaze ležela poblitá, podělaná a mrtvá Lejska.

Ucejtila jsem žaludeční štávy v puse. A taky chlupy na ruce, co se vztyčovaly, jako by kolem prošel duch. Známej duch. Něco povědomýho. Obrys. Něco mi strčil do ruky. Teprve v tom momentě jsem zmerčila druhej šedej flek. Byl daleko rozmazanější, ležel vedle Lejsky a vůbec se nehejbal.

~

Sny můžou umřít úplně stejně jako obyčejný lidi, což pro mě mělo ten neblahej důsledek, že jsem najednou byla zatčená za dvojnásobnou vraždu. Ta věc, co mi duch vrazil do ruky, bylo injekční pero a v něm poloprázdná ampulka s trichloroněčim.

Nevím, jestli to dokazuje, že coby soukromý očko jsem totálně neschopná, nebo jestli mám bejt spíš ráda, ale bylo to poprvý, co jsem se ocitla ve spárech zákona. Vlastně to nebylo nějak hrozný. Všichni byli děsně milí. Soustavně se ptali, jestli nechci kafe, a pokaždý, když jsem řekla, že jo, mi ho fakt donesli.

Nehybnej šedej flek byla mrtvola mladý Gregorový, která umřela na předávkování trichlorověcí. Lejsku zabil starej dobrej herák, ale nad tím se zákon zas tak moc nerozčiloval.

Jak už jsem řekla, bylo to mý poprvý. Lila jsem do sebe jedno hnusný kafe za druhým, cejtila, jak mi z nich začíná třeštit hlava, a totálně netušila, co bych vlastně měla dělat.

„Nechcete si zavolat?“ zeptal se mladej a ošklivej policajt.

„Komu?“

„Právníkovi. Nebo někomu blízkýmu,“ poradil mi.

Napadla mě jen jedna osoba. Navzdory vší pravděpodobnosti to zvedla, což zřejmě dokazovalo, že bohové ještě furt daj na vonný tyčky.

V první chvíli jsem nějak nemohla mluvit. Snad minutu. Probral mě až strach z toho, že to položí.

„Mariko, já jsem ve vězení,“ vykoktala jsem.

„Za co?“

„Za vraždu. Lejsky a tý Gregorovy holky. Už tam ležely, když…“

„Jasně,“ odtušila a já v tý chvíli přísahala, že při první vhodný příležitosti zaplatím několik kilometrů tyčinek a náklaďák orchideí k tomu. „Zkusím sehnat právníka.“

Jsou momenty, kdy Mariku nabitou vší energií manický fáze na svý straně prostě mít chcete.

~

„Přišel vám právník,“ houkla na mě dozorkyně a já poslušně vyskočila z kavalce.

Cestou do hovorny se mi v hlavě rodil obraz Mariky s uhlazeným drdolem a jehlovejma podpatkama. Úplně jsem viděla, jak si hraje na špičkovou právničku, která mě v poslední minutě zachrání výtryskem svý geniality.

V hovorně na mě ale čekal postarší páprda s mastným ksichtem, kterýho moji milí dodavatelé kafe očividně znali. Smrděl syrovou cibulí, ale mladej ošklivej mi pošeptal do ucha, že mám být ráda, protože je sakra dobrej.

„Slečna Ly Thi Mai? Byl jsem pověřen vaším zastupováním.“

„Jak se jí sakra tohle povedlo?“ vypadlo ze mě.

Zachoval kamenej ksicht a začal mluvit. Recitoval jeden paragraf za druhym. Slejvaly se dohromady a moc mi nedávaly smysl. Snažila jsem se poslouchat a soutředit se, ale klouzaly jak namaštěný. Jako kapky oleje, který padaly rovnou do žaludku a tam se mi z nich dělalo blbě. Chtěla jsem přijít s nějakou děsně chytrou otázkou, která by dokazovala, že jsem si vědomá závažnosti situace, ale měla jsem úplně vymatláno.

„Tohle podepište,“ řekl na konec.

To mě probralo. Recitaci telefonních seznamů jsem nikdy moc nedávala, ale na papíře bych to zvládnout mohla. Byla to žádost o propuštění na kauci. Se všema možnejma odůvodněníma včetně mýho hendikepu.

Podškrábla jsem to. Co taky jinýho?

~

Asi fakt věděl, co dělá, protože za pár hodin jsem byla venku. S lokačním čipem pod kůží, ale na svobodě.

Z oblohy na mě škodolibě mrkala Země, která mezitím stihla úplně vyjít.

Bez jedinýho zvuku přede mnou zastavilo vznášedlo, ze kterýho vykoukl můj skvělej právník.

„Slečno Ly? Nastupte si, prosím.“

Nezbejvalo mi, než zaplout dovnitř.

Naproti mně seděl stříbřitej duch, kterýho mi právník představil jako inženýra Gregora.

„Slečno Ly,“ zakřípal plechovej hlas produkovanej mejma implantátama. „Vy jste mi zabila dceru.“

Smrdělo to tu pravou kůží a taky něčím, co jsem nedokázala vnímat. V uzavřenejch prostorech se mi to se snama někdy stává. Připadala jsem si, jako by mi někdo nasypal popel rovnou na sliznice.

„Chcete mě hodit do jezírka se žralokama?“ zeptala jsem se a vzápětí mi došlo, že jsem naprostej debil.

„Tolik papírování si nemůžu dovolit ani já. Viděl jsem váš spis. Nemáte motiv. Máte alespoň představu, kdo se na vás Heleninu vraždu pokouší hodit?“

Zalapala jsem po dechu. Fakticky jsem nečekala, že se mi může stát i něco dobrýho.

„Prosím, žádnou hysterii. Jsem vám ochotný pomoci, ale pouze za předpokladu, že mi laskavost oplatíte.“

Mohla jsem. Já věděla, kdo to byl.

„Byl to sen,“ vyjekla jsem. „Byl tam, když se to stalo. To von… Strčil mi tu injekci do ruky. Já z něj ale viděla jen flek. Hodil to na mě. Protože já nevidím. Teda vás nevidím. Mám rozbitej mozek, nezpracuje vás.“

Poklepala jsem si na spánek, ze kterýho lezlo klubko čidel.

„Tohle je všecko, co mám. Překládá to informace z okolního světa do nervovejch impulsů. Jste pro mě jako takový duchové. Slyším vás mluvit, ale jste všichni stejní. Co já vím, klidně jste to… klidně to mohl bejt kdokoli. Jediný, co vím, je, že nespáchala sebevraždu. Někdo tam byl. To vám odpřisáhnu, jestli to teda může nějak pomoct.“

Možná se tvářil jako smutnej tatíček, ale holka měla důvod, proč na něj psala udání. A já se hodlala držet známýho zla.

„Jistě, vaše kognitivní znevýhodnění. Chápu. Přesto jsem ale doufal… pochopte, nejde jen o mou dceru. Ten, kdo ji zabil, by mohl ohrozit i další z mé rodiny.“

Hryzla jsem se do rtu. Žaludek už se mi neobracel. Teď jsem v něm měla spíš velkou betonovou kouli.

„Samozřejmě bych se revanšoval. Najal vás Karlos, že? Mohu vám nabídnout poměrně vysokou částku, pokud mi pomůžete dopadnout pachatele.“

Možná kdyby nezmínil toho Karlose.

„Moc mě to mrzí. Fakticky ráda bych vám pomohla a klidně to i dosvědčím, ale nic víc nevím.“

~

Marika uvařila večeři. Naservírovala mi špagety se sejrem. Nic extra. Nic pekelně složitýho a z drahejch surovin. Svým způsobem to bylo uklidňující. Usmála jsem se na ni a poděkovala.

„Nemáš za co… Ježíkriste, kdybys věděla, jak jsem se o tebe bála. Proběhala jsem polovinu První a snažila se ti sehnat právníka. Jenomže nikdo nechtěl. I svoje bývalý jsem zkoušela. A že to v některých případech bylo docela trapný.“

Rozesmála se. Děsně nakažlivě.

„I nafoukanýho Malajce?“

„Toho jsem málem ukecala. Však víš, jak rád se předvádí. Ale vážně. Gregor mě předběhnul. Málem jsem se zblá… Prostě jsem měla strach.“

Tyhle momenty, kdy vidím, že si uvědomuje, jak na tom je, mě někdy příšerně serou. Vždycky se pokoušej spravovat něco, co bych chtěla, aby zůstalo zlomený.

Napila jsem se. Rybízovýho džusu. Marika nespáchala žádnej takovej úlet, jako že by koupila víno.

„Neboj,“ zamumlala jsem s nosem ve skleničce, „já mám fakt dobrej plán.“

Úplně se jí rozzářily oči.

„A můžu nějak pomoct?“

„Kapku. Potřebovala bych nějakej spolehlivej cloud. Pokud možno něco nenapojenýho na Gregora.“

„Stačí říct,“ ušklíbla se. „A hádám, že budeš chtít šifrovanou linku do implantátů?“

Zbytek večera jsme strávily v pohodlným tichu. Ona datlovala na klávesnici a já se vrtala v příslušenství k implantátům. Jak za starejch časů. Až na to, že tehdy jsem jedním okem soustavně nesledovala, jestli náhodou nepíše moc rychle. Spát šla v jednu, což bylo ještě docela v mezích. Já se převalovala až do rozbřesku. Jsem si skoro jistá, že zůstala v posteli a chovala se jako slušná holka. S tím, jak to všechno bylo zamotaný, se mi vlastně dělalo blbě i z toho.

~

Nejspíš jsem měla Marice šlohnout nějaký prášky. Nejlíp ty zázračný nový. Před Karlosovým kanclem jsem se klepala jak ratlík na tripu. Nebo možná hůř. Jedinej zfetovanej ratlík, kterýho jsem kdy viděla, byl docela klidnej.

„Mai, miláčku, ano, jsem to já, Karlos,“ uvítal mě.

Mimochodem ten ratlík zdechnul.

„Tolik mě mrzí, že jsi se dostala do takových potíží. Ani nevíš, jak moc, má milá. Stačí říct a udělám, co jen budu moci.“

Posadila jsem do polstrovanýho křesílka, který mě spolklo jak masožravka. Klasickej trik z manažerskejch příruček. Návštěva znervózní, když nebude moct pořádně gestikulovat.

„Jo, můžeš něco udělat.“

Nadechla jsem se. Už byl zase rozmazanej. Včera jsem si zrušila kalibraci na jeho osobu.

„Dokonce si myslím, že bys měl. Kór když si vezmu, že jsi na mě tu vraždu hodil ty.“

Okraje šedého fleku byly zabarvený do růžova, což znamenalo, že implantáty nahrávaj.

„Mai, drahoušku, já ale nemohl vědět, že…“

„Karlosi, drahoušku,“ usmála jsem se na něj stylem odkoukaným z noirovejch filmů. „Mohl jsi to vědět, protože jsi je zabil ty.“

„Zdá se, že šílenství je přece jen nakažlivé.“

„Mý implantáty byly zaostřený přímo na tebe. Nakalibrovaný. Kvůli tomu, jak jsem tě neslyšela, pamatuješ? Nestihla jsem to od tý doby změnit.“

Duch se postavil.

„Proč jsi to udělal, Karlosi? Proč zrovna já, vždycky jsem přece spolupracovala. A proč ta holka?“

Doufala jsem, že se zachová jako správnej záporák a vyklopí mi celej svůj plán. Potřebovala jsem z něj dostat přiznání dřív, než se implantáty zase podělaj.

„Mai, má milá, jaký máš vlastně důkaz? S čím chceš jít na policii?“

S tím přiznáním, samozřejmě. Nějakejm mejm dojmům nebude nikdo věřit.

„Ach, Mai. Víš, já nevěřím, že jsi to udělala. Ubohá, nešťastná, pomýlená Mai. Ty nejsi vrah, a to rád dosvědčím i před soudem. Víc pro tebe udělat nemůžu. Snad až na jednu věc.“

Přešel ke stolu, otevřel šuplík a vytáhl dva balíky barevnejch lahviček.

„Pro tvou kamarádku. Přesně, jak jsem slíbil. Konec konců, Helenu Gregorovou jsi našla.“

„Ale já tě viděla!“

„Ty nevidíš nic. Jsi jen zmatená a zoufalá dívka.“

„Ale já…“

Neuměla jsem tu větu dokončit. Mluvila jsem ke zdi a k něčemu, co jsem neviděla, a z celýho mýho života byl stříbřitě šedej chuchvalec, co můj mozek nedokáže zpracovat.

„Ach, Mai,“ jeho hlas zněl jako tikání obřích hodin, „tolik mě to mrzí.“

Vypadla jsem z kanclu jak opařená. Dodneška nevím, jestli jsem alespoň pozdravila.

~

Domů jsem se vrátila s farmaceutickým ekvivalentem zlatýho pokladu narvaným v kabele a se zkroušeným výrazem, protože obvinění z vraždy jsem měla na krku furt. Pod dohledem Maričinýho ustaranýho pohledu jsem prášky schovala za skříň.

„To nebyl celej tvůj plán, že ne?“ zeptala se.

Nejspíš si Karlose pustila ze záznamu.

„Jasně, že ne,“ uklidnila jsem ji.

„Jestli byl, tak tě z toho dostaneme. I kdybych měla znova sbalit Malajce. Nebo…“

„Mám plán,“ odsekla jsem. „Nestarej se. Ty máš dost prášků a já mám záložní plán. A fakt dobrej.“

„Promiň,“ pípla. „Já vím, že máš.“

Nevím, jestli jsem ji měla chuť obejmout, nebo jí vrazit pár facek. I když rozbít držku bych zasloužila ze všeho nejvíc já.

„Půjdu znova za Gregorem. Bude mi věřit. Chce vědět, kdo mu zabil dítě. Sice nechápu, proč by Karlos…“

„Karlos měl motiv.“

„Cože? Tos, kurva, nemohla říct hned?“

„Mně to nedošlo. Promiň, Mai, já si to hned nespojila. Je to moc zamotaný, ale má motiv. Nemohla jsem na to přijít, tak mi nevyčítej, že…“

„Dobrý, klid. Nic ti nevyčítám. Jakej motiv?“

„Taky kandiduje. Za tu samou stranu jako Gregor. Nemá zdaleka tak dobré zdroje a mediálně je prakticky neviditelný, ale je na stejné kandidátce a když Gregor odstoupí, bude mít volnou cestu k místu v samosprávě.“

„Ale to není motiv k tomu zabít Helenu. Gregor není typ, co by za žalu odstoupil.“

„Ze žalu ne, ale střet zájmů by zabrat mohl.“

„Ten udavačskej mail, co napsala Gregorová?“

„Pojď se na něco podívat.“

Zatáhla mě k noťasu. Očividně celej den strávila v obskurních koutech netu.

„To je nějaká fanfikce, ne? Co to, sakra…“

„Tohle je nick Heleny Gregorový. Ve fandomu je celkem zavedená osoba. Psala takový vcelku roztomilý romance na cokoli, co zrovna letí. Musím říct, že vůbec není špatná. Vážně, kdyby nebyla mrtvá, měla by před sebou minimálně šanci na slušnou literární kariéru.“

„Mariko!“

„Jo, jasně, promiň. Koukni na tohle. Tahle postava. Tenhle chlápek. Objevil se ve všech povídkách z poslední doby a ve čtyřech je milenec hlavní hrdinky. S železnou pravidelností je o dvacet let starší než ona a je to zkušený chlap zklamaný životem i světem kolem sebe, který se ale přesto stále snaží zůstat tak blízko světlé straně síly, jak jen to jde.“

„To se ještě furt píšou Star Wars?“

„Říká osoba s Millennium Falcon náušnicema? Ale koukni. Říká jí má milá. Vím, že jsi ho nikdy neviděla, ale i vizuální popis sedí. Do detailů.“

„Přejela prstem mateřské znaménko na jeho pravé kyčli,“ přečetla jsem větu, na kterou ukazovala. „Jak, sakra, víš, kde má Karlos mateřský znamínka?“

„Předloni měl trochu osamělé období,“ pokrčila rameny, „jak jsi myslela, že jsem ti tehdy sehnala ten neurální konektor? Každopádně je víc než pravděpodobný, že ta holka píše o Karlosovi. Možná si ho idealizuje, možná byli milenci, ale to, aby napsala udavačský mail na vlastního tátu, jí někdo musel nasadit do hlavy. A Karlos měl zatraceně dobrý důvod.“

„Hele, tady to říká: Kvůli tobě bych zradila i vlastního tátu.

Tvůj otec je špína, má milá.

Ale je to můj otec.

Odpusť, má milá, ale víš, jak moc už mě unavují lži… Fakt bych si dovedla představit, jak z Karlose padaj přesně takový kecy.“

„Ukaž to Gregorovi. Chce najít viníka a má daleko lepší zdroje než my. Pokud Karlos zpanikařil dost na to, aby Helenu takhle drasticky umlčel, nejspíš někde udělal pořádnou botu.“

~

„Ale tohle jsme si mohli ušetřit, že, slečno Ly?“

Sarkastickej stříbrnej flek. Přesně to jsem potřebovala. Krčila jsem se před ním v přeplácaný mramorový kanceláři. Nad hlavou mu visela obrovská zarámovaná fotka Země.

„A jak jsem asi měla vědět, že vám můžu věřit víc než Karlosovi?“

„Zabil mi dceru, ženská pitomá!“

Implantáty škytly, jak regulovaly hlasitost. O kus jsem couvla.

„Omlouvám se. Nechci na vás křičet. Pochopte, má situace… není jednoduchá. Manželka se zhroutila. Mladší dcerka nevychází ze svého pokoje a vy mi říkáte, že ten… ta existence zneužila Helenu…“

„Říkám, co vím. Povídky jsou na netu, na ty se koukněte a posuďte to sám. Já jsem ochotná přísahat, že to byl Karlos. Kalibrace implantátů nelže.“

„Jste to ochotná dosvědčit před soudem?“

„Je to pro mý vlastní dobro.“

Asi mi vážně věřil. Skoro jsem z toho chytla chuť vycouvat ze svýho opravdovýho plánu.

„Ozvou se vám moji právníci. A děkuji, slečno Ly.“

Natáhl se ke mě kus rozmlženýho prostoru. Jeho ruka. Stiskla jsem ji. Na dotek jsou pro mě trochu jako by je někdo uštrykoval z měkoučký vlny. Ale ledově studený, což dohromady dává takovej nepříjemně strašidelnej efekt.

~

Jedný části První kopule se odjakživa říká Odvrácená strana. Není to úplně přesný a opravdový vědci z toho musej šílet, ale je to daný tím, že více méně vážně leží na odvrácený straně Měsíce. Je to zóna, kde Země nikdy není vidět, a protože náš milej svět je prožranej symbolickejma významama až do morku kostí, je to i místo, kde se sdružujou ty nejhorší možný podloudný živly. Co se mě týkalo, bylo to místo, kde jsem mohla najít někoho, kdy by mi byl ochotnej za dva kartony prvotřídních značkovejch medikamentů prodat vízum na Zemi. A taky falešnej pas.

Nehodlala jsem čekat na výsledek soudu. A už vůbec jsem nehodlala svědčit proti Karlosovi, kterej už na kontě dvě vraždy měl. Potřebovala jsem, aby pro mě Gregor uhrál trochu času.

Z okna hyperloopu na mě vyčítavě zírala naprostá tma, co přiletěla z hlubokýho vesmíru. Nikdy se mi Země ještě nezdála tak daleko. Teda alespoň ta krásná se stromama a barevnejma rybičkama. Blízko se zdál bejt papír s nápisem — Planetární federace Země — imigrační úřad. Moje svědomí se samozřejmě vyjadřovalo. Když jsem u svejch kontaktů sháněla jméno schopnýho překupníka, ječelo, jako by ho na nože brali. Když jsem s dotyčným smlouvala, řvalo. Na cestě zpátky mlčelo. Nechalo rozhodnutí na mně.

V jednom momentě se mezi domama objevil obzor a nad ním maličkej kousek modrý planety. V tu chvíli mi to do došlo. Kvůli nikomu a kvůli ničemu nedokážu obětovat svůj sen. Ani za nic.

Vezmu doma celej ten karton, dovezu ho na Odvrácenou stranu, nechám si vyříznout lokační čip a pak se už nikdy nebudu otáčet zpátky. Projdu celnicí a nastoupím na loď. Země přestane bejt jen věc na obloze. Všechno tam bude jiný. Všechno tam bude lepší. Včetně mě.

Stejně jsem ale doufala, že až dorazím, bude už Marika spát.

~

Nespala. Seděla v koutě kuchyně, zarvaná do malinkatýho prostoru mezi zdí a linkou. Jednou už jsem tohle zažila. Tehdy před sebou měla do dokonalýho půlkruhu rozložený nože a vyděsila mě, protože jsem ještě nevěděla, že když Marika aranžuje scénu, jsou věci ještě furt relativně v pohodě.

Teď byly všude rozházený kousky posmrkanýho toaleťáku, kterým si nos rozedřela skoro do krve. V ruce měla roličku od toho nebohýho hajzlpapíru a cupovala ji na kousky.

Tohle snad ani nebylo neblahý tušení. Spíš zatracená neblahá jistota.

Sáhla jsem za skříň a nenahmatala nic.

„Posrala jsem to,“ řekla a zvedla ke mně obrovský uplakaný zelený oči, protože alespoň malou trošku dramatu si fakt nemohla odpustit.

Možná jsem měla bejt laskavá a něžná. Jenže tyhle časy už dávno minuly, takže jsem se jen sesunula na podlahu vedle ní.

„Co, kurva?“

Zaryla si nehty do kůže na předloktí.

„Všechno.“

„Žádný drama, prosím.“

„Já myslela... Chtěla jsem nám pomoct. On říkal, že nám dokáže pomoct. V tom baru, co vlastní Malajec… Ten kluk byl třída. Úplně jiný než ostatní. Přísahám. Kdybys to… kdybys to mohla cítit, to spojení mezi námi. Byl nejlepší…“

„Do prdele, co s tím má co dělat nějakej nadrženej borec?“

Já to o sobě vím. Jsem žárlivá kráva. Ale proč si vždycky musí najít nějakýho debila, o kterým věří, že zachrání celej její vesmír?

„Nabídl mi víza na Zemi, Mai. Dvě. Pro mě a pro tebe.“

„Za co? Za tvý hezký voči?“

„Neblázni, to by bylo… naivní. Za ty prášky. Za ty značkový. Dvě víza, Mai. A on by jel s námi. Mohli bychom být rodina. Tak jako všichni ostatní. Na Zemi. Byly by tam lesy a oceán a Měsíc by byl jen hezká věc na obloze.“

„Co jsi udělala?“

„Dala jsem mu oba balíky.“

„Do hajzlu!“

„On možná ještě přijde, třeba se jen opozdil, říkal, že na něj mám počkat. Počkat, počkat, počkat.“

S každým slovem třískla hlavou o hranu linky.

„Nech toho, do prdele. Nech toho.“

„Mai, já to podělala.“

„Jo, jsi blbá kráva,“ procedila jsem mezi zuby.

„Co budeme dělat?“

Kdyby to byly jen ty oči. Ale celá ta její zkurvená víra, že to nějak vyřeším. Už jsem na to neměla.

„Nic. Žádný my. Ty si dělej, co chceš. Já si seberu svoje věci a mizím, chápeš? Žádný my. Jsi sama. Jsi debilní kráva, která zůstane sama, protože je moc pitomá na to, aby…“

Zarazila jsem se. Kdyby se alespoň rozplakala. Kdyby spáchala nějaký další drama. Ale ona se jen vysoukala ze svý štěrbiny.

„Chápu,“ kývla. „Ale Mai, on možná ještě přijde!“

Už nebyla moje starost. Přestala bejt podstatná v momentě, kdy jsem se rozhodla střelit antipsychotika za vízum na Zemi.

Práskla jsem za sebou dveřma.

Otevřela jsem kufr a hodila do něj celej komínek triček.

Měsíc je malej a bez víza z něj není kam odejít.

Sebrala jsem tenisky a mrskla jsem jima na trička.

Sáhla jsem pod postel a obrátila do sebe všechno, co ve flašce zbejvalo. Možná jsem to měla spíš vylejt na kufr a zapálit.

Představila jsem si, jak plameny požíraj všechno, co mám.

Zhluboka jsem se nadechla. A pak ještě jednou. Nádech a výdech.

Sebrala jsem se a nakoukla do Maričinýho pokoje. Byla schoulená pod dekou jak přerostlej plod.

„Jsi blbá kráva a nejspíš mě kvůli tobě odsouděj za vraždu.“

Trochu se zavrtěla a zavzlykala.

Vlezla jsem si k ní, protože jsem potřebovala alespoň to zasraný lidský teplo. Vlasy jí voněly jak mejdlo z luxusních hajzlů.

Někde za zdma habitatu zapadala Země.

„Debilní, idiotská,“ pošeptala jsem jí do ucha, „pitomá, zkurvená krávo.“

Objala jsem ji a přitiskla se k jejím zádům, která se pomalu přestávala chvět pláčem.

~~~