Objektivní obsah paměti

Povídka o světě, kde někteří lidé žijí navždy a jiní ne. O světě, ve kterém je možné mít příliš mnoho vzpomínek. Jinými slovy  - paranormální romance, která se umístila na neslavném 19. místě v soutěži O cenu Karla Čapka.
Soundtrack:

Objektivní obsah paměti

Genetická mutace, která se u trvalých vyvinula, jim teoreticky umožňuje věčný život. Prakticky jsou omezeni regenerační schopností svého těla. Fyzická zranění na nich zanechávají dlouhodobé následky a mohou být i fatální. Kromě absence stárnutí s sebou mutace přináší i změny v procesech vytváření synoptických spojení v mozku trvalých – laicky řečeno jejich schopnost zapomínat je radikálně snížena.

Dáša nesnášela knihovny, ale milovala muzea. Většina exponátů byla vždy na svém místě. Ani o milimetr se nehnuly. Kdysi se určitě pohybovaly a sloužily. V keramických miskách byla kaše nebo možná polévka, ve džbánech voda, víno v pohárech… Teď ale byly uzavřené ve skleněných boxech a představovaly paměť, která se neměnila. Do vstupní haly sice nastěhovali interaktivní vzdělávací kiosek, ale jinak bylo už roky všechno stejné. Uklidňovalo ji to. Většinou.
S Daliborem se tady často scházeli. Zřejmě proto ji pozval právě sem.
Jeho dopis měla složený v zadní kapse kalhot. Byl to jen strohý výčet faktů, ale vévodila jim skutečnost, že ji Dalibor doopravdy, hluboce a upřímně miloval. Mít nárok na to něco mu vyčítat, začala by na něj řvát, že takhle po letech je to dost krutá informace.
Nerozhlížela se. Ještě by to vypadalo, že ho nedočkavě vyhlíží. Jeho odraz se mihl ve vitríně. Předstíral zájem o model polozemnice a jí okamžitě proběhl hlavou rozhovor, který by o něm vedli. Dělala to až nechutně často – v duchu si s ním povídala, jako by snad ještě pořád byli spolu.
Skrz plexisklo vitríny na něj dobře viděla. Samozřejmě nezestárl a ani v ničem jiném se moc nezměnil. I účes měl skoro stejný, jen nad pravým uchem si vlasy trochu přeležel. Zahlédla i vlastní odraz. Těžko hodnotit změny ve vlastní tváři. Bylo jí třicet dva a předpokládala, že na ně vypadá. Nemělo smysl se tím zabývat.
Udělala několik kroků a obešla roh vitríny. Teď už šlo jen o to, kdo promluví první.
„Dlouho jsme se neviděli,“ záměrně použila nejklišovitější větu, která ji napadla. Netušila, co si počít se skutečností, že ho doopravdy ráda vidí.
„Přicházím v míru,“ zvedl ruce. „Nechci na nic… navazovat. Ale mám pro tebe návrh. Nepřeháním, když řeknu, že by ti mohl změnit život.“
Nejraději by na něj zasyčela něco melodramatického. Třeba, že to už se mu povedlo.
Chytil ji za ruku.
„Dala jsi mi košem, protože jsi zjistila, že jsem trvalý. Že jsem jeden z těch, co by ti mohli pomoct, ale neudělají to. Znám reedukátorku, která pomůže.“

Nejnovější výzkumy naznačují, že trvalí se v populaci vyskytují odedávna. Své místo v lidské společnosti ale získali až v 17. století díky objevu procesu reedukace. V rámci této procedury, jejíž autorství je připisováno Izáku Newtonovi, je trvalým doslova vymazána paměť. Jejich mozek se vrátí do výchozího prázdného stavu. Jak již termín reedukace napovídá, nejedná se o pouhé vyprázdnění paměti. V druhé části procedury jsou trvalým zpět do mysli takřka doslova nahrány pečlivě vybrané fragmenty paměti, které trvalý před provedením zákroku sám identifikoval.
Důvodem absence výraznějšího vlivu trvalých v dějinách je zřejmě skutečnost, že bez procesu reedukace u nich zhruba od čtyřicátého roku začíná docházet k rozpadu osobnosti a následně i k rozpadu kognitivních funkcí. Trvalí tak obvykle umírali při nehodách či v důsledku nevyhovující péče v ústavech pro choromyslné, kam byli nezřídka umisťováni.

Zničila růže. Polámala je. Nechtěla zničit růže. Neudělala to schválně. Věděla, že v přední zahradě nemá běhat. Franta jí to zakázal. Pamatovala si to. Všechno si pamatovala. Tepláky měla potrhané od toho, jak se zamotala do pichlavých šlahounů. Strach všechno ochromil a celou její (teprve šestiletou) minulost smrsknul do jediného okamžiku.
Špičky bot měla provlhlé od mokré trávy a odřela si loket. Z culíku vypadl pramen vlasů a lepil se jí na tvář. Plakala. Franta řekl, že teď musí být hodná, protože máma je nemocná. A Dáša hodná nebyla.
Bříško jí trochu bolelo, protože se napila na třešně, ráno si nevzala čisté ponožky, měla ten samý kartáček už osmdesát pět dní, s mámou nemluvila už tři dny dvě hodiny a osm minut a tehdy máma řekla, že má ráda pivoňky. Pivoňky, ne růže…
Pevně sevřela peřinu, aby ucítila strukturu látky. Vzpomínky, mrchy jedny. Horší než noční můry.
„Tohle je horší než noční můry,“ zopakovala nahlas a pečlivě se soustředila na každé písmeno. Měla pro tyhle situace připravený krizový scénář. Neutápět se v tom. Vylézt z postele. Hmatové vjemy. A čichové. Vytáhla z lednice maso a mrskla ho mikrovlnky. Po cestě do špajzu pro cibuli zapnula rádio. Ve dvě v noci. Někdy litovala své sousedy.
Mezi tím, že něco prožijete, a tím, že si to nejmenších detailů vybavíte, není moc velký rozdíl.
V pubertě to bylo nejhorší. To se ještě nenaučila, jak vzpomínky kontrolovat. Franta jí celé noci předčítal. Pohádky Tisíce a jedné noci a dívčí časopisy. I když někdy zrovna přišel z hospody a slova se mu mezi sebou pletla.
„Deset způsobů, jak připravit párty pro tvoji nej kámošku,“ ozval se jí v hlavě Frantův hlas. Pak to cinklo a zasyčelo, jak si otevíral lahváče. Vždycky jen jednoho, ale občas jí dal trochu ochutnat.
Franta byl její starší bratr a jediný člověk, který jí po matčině smrti zůstal.
Sáhla do lednice. Cinklo to a zasyčelo. Zhluboka se napila a pak nasypala cibuli do hrnce.
Prskala, voněla. Přidala maso. Zuřivě míchala a horká šťáva jí vyšplíchla na ruku.
Soustředila se.
Z rádia hráli Pixies a ona s touhle písničkou neměla spojenou žádnou negativní vzpomínku.
Přidala koření a vodu. Nařídila si budík a na podlahu hodila spacák. Tohle byl způsob, jak se alespoň trochu vyspat.
Horšilo se to. Potřebovala pomoc. Od kohokoli. Klidně i od Dalibora. Přestože byl jedním z nich.

Genetickou zajímavostí s až tragickými důsledky je skutečnost, že v případě křížení trvalých s obyčejnými pomíjivými lidmi zůstane zachována jen část specifických vlastností. Děti narozené z těchto svazků získávají dokonalou paměť se všemi jejími výhodami i nevýhodami. Smrt se jim však nevyhýbá. Jen málokdy ale umírají z přirozených příčin, neboť jsou rozpadem kognitivních funkcí obvykle postiženi výrazněji než čistokrevní trvalí.

Dalibor ji dovedl k dejvické vile schovávající se mezi stromy. Byli kousíček od hlavní silnice, ale tady zpívali ptáci.
Zaklepali a téměř vzápětí jim otevřela žena, která vypadala jako koupená v laboratorních potřebách.
„Doktorka Kozlecká, těší mě.“
Vyslovila svůj titul, jako jiní vyslovují křestní jméno.
„Dagmar Olešnická,“ usmála se na reedukátorku Dáša. „Také mě těší.“
„Vysvětlil vám Dalibor mé záměry?“
Zavrtěla hlavou. Stál vedle ní. Mohla by se o něj opřít. Nebo mu stisknout ruku.
„Rozhodně ne do detailů. Řekl, že je váš učedník a že jste ochotná mi pomoct. A odebral mi krev na genetické testy.“
„Jistě, testy, ty jsme udělali. Skutečně jste kříženec. To je podstatné. Ale nestůjme tady na schodech. Pojďte dál. Dáme si čaj a já vás zasvětím do situace.“
Vila ze všeho nejvíc připomínala knihovnu. Spousta světla a spousta knih. Snažila se nedívat na jejich názvy, ale i tak jí v paměti uvízly přinejmenším dvě police. Kozlecká si jen jednou usrkla velice mizerného cejlonu a pak začala mluvit.
„Paměť je trestem a prostředkem učení. Nic nás nedokáže zahanbit tolik jako vzpomínka. Opakuje se a opakuje, znovu a znovu, obsedantní koloběh, který nám do mysli vrývá poučení. Prostřednictvím vzpomínek získává mysl rozměr i v čase, rozprostírá se celým naším životem a naplňuje ho významem. My trvalí ale o vzpomínky přicházíme. Dobrovolně se jich zbavujeme. Trestem za naše hříchy není smrt ani čisté zapomnění. Pohodlně pokračujeme v pečlivě vybraných zlomcích našich životů. Prosíváme svou paměť a zachováváme z ní jen to, co se nám hodí. To, co je užitečné. To, co není spojené s bolestí a poučením.“
Dáša si s hrůzou uvědomila, že ta ženská bude mlít ještě celé hodiny. A že ona si bude pamatovat každou jednu z těch pitomých frází. Před naprostým zoufalstvím ji ale zachránil Dalibor.
„Mluv k věci, Marie,“ přerušil ji. „Nikdo z nás nemá neomezené množství času.“
„Tak dobrá, k věci. Náš svět, či alespoň jeho neumírající část, se potýká se dvěma základními problémy. Je zde jednak…“

Není známo, proč komunita trvalých kategoricky odmítá reedukaci kříženců. Nicméně jedná se o zákaz absolutní a prakticky nepřekročitelný. Historie nepřináší jediný zdokumentovaný případ, kdy by bylo dítěti vzešlému ze smíšeného svazku umožněno projít reedukační procedurou.

„Franto? Brácho, vstávej,“ zabušila na dveře. Snesl se z nich déšť barevných vloček. Nátěr se loupal, i když byl skoro nový.
Vytáhla svůj vlastní klíč. Franta přespával ve staré klubovně vodáckého oddílu. Nejspíš by dokázal uplatit normální byt, ale kdysi dávno závodně vesloval. Když umřela máma, vzdal se toho kvůli Dáše. Voda mu ale nikdy nepřestala chybět.
Páchlo to tu potem a epoxidem. Zacloumala mu ramenem a otevřela okno. Řeka páchla. Letošní léto bylo suché.
„Dobrý ráno,“ skopnul peřinu na zem.
„No co,“ ušklíbl se, když se na něj zamračila. „Stejně si mi přinesla čistý povlečení, ne?“
„Povlečení a guláš.“
Nezlobila se. Dlužila mu spoustu starání.
Spustil nohy na zem. Neměl pyžamo. Jen flekaté tričko a trenýrky.
„Já se zas zmátořim, ségra,“ mávl rukou jako by jí četl myšlenky. „Nelam si s tim hlavu. Sou důležitější věci.“
Stáhla povlak z peřiny i z polštáře. Neměla je kam položit. Vachrlatý stůl byl plný prázdných lahváčů a obalů od sušenek.
„Měl by sis tu uklidit.“
„No jo pořád, to by mě zajímalo, kdo tě tohle naučil.“
Shrnul pár papírků ze stolu do igelitky, kterou používal místo odpadkového koše.
„Ty,“ odsekla. „Nicméně, mám zprávy.“
„Tak to si napřed dám kafčo.“
Posadila se na lehátko a počkala, až si zalije instantní kafe.
„Tak povídej.“
Nehodlala dlouho chodit kolem horké kaše. „Našla jsem reedukátorku. Je ochotná mi pomoct.“
Odložil hrnek na stůl. Na tuhle informaci očividně neobsahoval dost kofeinu.
„Je v tom nějakej háček, co?“
„Je. Ta doktorka, ta reedukátorka, je idealistka. Je dokonce možné, že může být nebezpečná. Navíc má určité podmínky.“
„Jak jako?“
„Chce změnit svět. Nebo alespoň společnost trvalých. Tvrdí, že jsou dva základní problémy, se kterými se potýkají. Jednak problém utajení informací o procesu reedukace. Podle ní to snižuje rychlost výzkumu procedury. Prostě není dost vědců, kteří by se problémem zabývali. Takže Kozlecká chce celou tu věc zveřejnit, a to formou případové studie. Pokud promaže křížence, získá vážně hodně pozornosti. Nemluvě o tom, že trvalý by jí do toho nešel.“
„Chce z tebe udělat pokusnýho králíka.“
„Přesně. Ale je tu ještě druhá věc. Kozlecká věří, že trvalým škodí, že si mohou zvolit, které vzpomínky jim zůstanou. Trvalo docela dlouho, než to z ní vypadlo, ale chce na mně vyzkoušet alternativní proces. Náhodný výběr.“
„Takže jestli to chápu dobře, můžeš bejt nakonec v úplně stejný prdeli, jako seš teď.“
Polámala růže. Potřebovala zapomenout na den, kdy polámala růže.
„Minimálně částečně by to pomoci mělo. Zbaví mě to nahromaděných vzpomínek.“
„Neblbni,“ vstal a objal ji. „Oba víme, že hlavně potřebuješ zapomenout na mámu.“

Komunita trvalých je i není součástí lidské společnosti. Trvalí mají občanská zaměstnání, i když v některých případech tato zohledňují jejich výjimečné paměťové schopnosti. Vztahují se na ně i běžná občanská práva a povinnosti.

Dalibor i doktorka Kozlecká se shodli, že do reedukačního centra se jim Dášu podaří propašovat jen jednou. Víc pokusů nehodlali riskovat. Ale alespoň ji posadili do masivního koženého křesla a do ruky jí dali tablet plný fotografií.
Dalibor tu zůstal a fungoval jako vysvětlivky. Jako popisky exponátů v muzeu. A občas dokonce i jako interaktivní kiosek.
„Z tohohle úhlu to vypadá děsivě, ale úchytky tam jsou, jen aby ses mohla přidržet, když lezeš do nádrže. Položíme tě tam a pak napustíme tekutinu.“
„Takže reedukace je něco jako bahenní koupele?“
„Jenom začátek.“
Přejel prstem po displeji. Na další fotografii byla vana plná zrcadlově černé tekutiny. Neprůhledné a s téměř hladkou hladinou. Jen po stranách vyčuhovaly ruce křečovitě se držící madel a mezi nimi špička plastové trubice.
„Tady vidíš, jak se louhuje paměť.“
„Bolí to?“
Ani se na ni nepodíval a přisunul další obrázek.
„Nevíme,“ řekl. „Vzpomínky z téhle fáze nikde neexistují.“
Odstrčila jeho ruku a vypnula tablet.
„Předpokládám, že jsi tuhle proceduru zažil.“
„Zažil i prováděl.“
Sklouzl z područky, na které doteď seděl, a očekával její další otázku.
„Co si myslíš? Mám to vzít i s jejími podmínkami?“
Pousmál se.
„Po dvou stech letech je první, která přijala učedníka.“
„Na to jsem se ale neptala.“
„Neptala,“ kývnul. „Pojď, něco ti ukážu.“
Odvedl ji po schodišti, kterému každý schod vrzal jiným způsobem, nahoru do podkroví. Měl tam pokojík jak pro vychovatelku z historického románu. Jen notebook a mobil poblikávající v nabíječce kazily celkový dojem.
Klekl si na zem, což ji na okamžik vyděsilo. Ale místo toho, aby požádal o její ruku, sáhl pod postel a vytáhl truhlu s masivním zčernalým kováním zamčenou na moderní kódový zámek.
„Moje vzpomínky,“ vysvětlil, zatímco jeden po druhém vytahoval zápisníky vázané v kůži, brokátu i v umělohmotných deskách.
„Ne,“ zarazil ji, když k nim natáhla ruku. „Nedívej se, co má trvalý v zápisníku. Nikdy. Jsou soukromé.“
„Stejně mi dlužíš odpověď,“ připomněla mu, ale ruku zastrčila do kapsy sukně.
Přikývl a postavil se.
„Je jich přes šedesát. Zpočátku jsem spotřeboval skoro dvacet na jeden cyklus. Potom jich už ubývalo. Tenhle,“ poklepal na jednoznačně nejnovější sešit, „by byl prázdný nebýt Kozlecké. A samozřejmě tebe.“
„Takže jsem byla dobrodružství? Aby ses zabavil? Abys měl něco nového do…“
„Ne,“ promnul si čelo. „Nechápeš mě. Nemůžeš chápat, promiň. Nebylas dobrodružství, byla jsi anomálie. Nechtěl jsem… Dobře se mi s tebou povídalo. Pořád ses vracela. Myslel jsem, že budeme přátelé. Všechny moje zkušenosti… Myslel jsem, že mě zastaví. Jenomže tehdy… Letěly k čertu. Nechápu to. Nedokážu to vysvětlit. Víš co v nich je? Čeho jsou moje zápisníky plné? Chyb! Všechny přešlapy, všechny nehody. Ponížení. Výčitky. Přešlápnutí. Zaznamenaná pro pozdější poučení. Pro každou situaci mám záporný vzor.“
„No a?“
„Brání mi se pohnout. Všechno, co jsem zažil, už někdy skončilo špatně. Byla jsi jediná důležitá věc, kterou jsem za tenhle cyklus udělal.“
Protřel si oči, pohladil ji po tváři.
„Já vůbec nevím, jestli ten, co přijde po mně, bude mít na tohle odvahu.“
Rozpačitě se usmál.
Chtěla ho zpátky. I když věděla, že je jeden z nich a jak špatní jsou. Zkusila ho odstrčit, ale ruka jí zůstala přimražená na jeho rameni.
„Mohl bys… nevím… mohl bys jich pár vyhodit.“
„Abych byl za pár století zas tam, kde jsem teď? Znám je, všechny ty, co si psali tyhle deníky. Všechno se bude opakovat. Marie si myslí, že trvalí mají výčitek příliš málo a já si myslím, že jich je až moc. Ale oba potřebujeme změnu.“
Sklonil se až těsně k ní.
„Všechno v tom dopise je pravda. Prosím věř mi, že je to pravda.“
 Odsunula všechny vzpomínky. Jen se nadechla. Voněl.
Políbil ji těsně pod ucho. Projel jí mráz.
„Kdybych na tebe někdy zapomněl, přečti mi ho,“ zašeptal.

Je však pouze přirozené, že se vzhledem ke svým výlučným vlastnostem trvalí do určité míry straní tzv. pomíjivých – tedy běžné lidské populace. Tato dobrovolná segregace je někdy vnímána jako arogance, či dokonce jako pohrdání. Spíše se však jedná o sociologickou nutnost plynoucí z hlubokých rozdílů mezi oběma skupinami.

„Nemyslím si, že z nás vzpomínky dělají to, co jsme.“
„Ne?“ zvedl obočí a ušklíbl se do zapadajícího slunce. Seděli s Frantou před klubovnou a dělili se o poslední lahváč. „Proč se jich teda tak děsně chceš zbavit?“
Teď zvedla obočí ona. Na tohle nemusela odpovídat.
„A co jestli ti to zůstane? Říkalas, že ti je ta ženská smaže náhodně, takže ti klidně může smáznout něco hezkýho, já nevim… první pusu, a tamto ti nechá.“
Dáša usoudila, že má nárok na větší půlku piva. Ústí lahve bylo nahořklé a příjemně chladilo.
„Ani jsem tam nebyl a stejně jsem z toho furt špatnej. Vůbec si nedovedu představit, co...“
„Ztichni,“ zasyčela a zadívala se na vlnky na vodní hladině, které se stále měnily a stále byly stejné.
„Sorry. Bojím se vo tebe. Měla by sis sehnat ještě názor někoho jinýho.“
Musel být vážně vedle. Většinou se nezapomínal. Většinou věděl, jak se vyhnout tomu, aby spustil její vzpomínky. Jenomže poslední dobou se ten den tak jako tak vynořoval z minulosti čím dál tím blíž.
„Beztak nemám co ztratit,“ řekla a pohladila bratra po ruce.
„Takže seš rozhodnutá?“
Nedokázala si to představit. Paměť s trhlinami. Prostor. To, že čas před ní se najednou rozkládá do daleko větší dálky.
„Já si vůbec nejsem jistá, jestli můžu něco…“
„Počkej,“ zarazil ji a ukázal směrem k hlavní silnici. Od zastávky přibíhal Dalibor.
„Něco se stalo,“ popadal dech. „Nevím, co přesně…“
„Fakta,“ požádala ho. Měl zarudlé tváře a těžce dýchal. Pořád se rozhlížel kolem sebe.
„Kozlecká je pryč. Měla být v laboratoři. Zkoušel jsem jí volat, byl jsem ve vile…“
„Třeba jenom někam vodjela?“ vložil se do věci Franta.
„Informovala by mě,“ Dalibor se ztěžka posadil vedle nich. „Kdyby chtěla odjet, informovala by mě. Navíc by rozhodně neodjela zrovna teď, když byla na prahu…“
Zadíval se na Dášu. Franta po něm loupl očima.
„Prej na prahu. S tím svým výzkumem mi může… Hele, Dášo, stejně je to takhle lepší. Pár dní to vydržíš a vona se pak určitě někde objeví. A mezitím… volal jsem jednomu kámošovi. Moc chytrej chlap. Jestli byl někdo, přes koho jsem měl šanci ti sehnat pomoc, byl to von. Zjistí mi, jestli to chtěla udělat, je vůbec možný.“
„Cože?“ vyjekl Dalibor. „Ty zatracenej kreténe!“
Vyskočil a zašermoval rukou sevřenou v pěst.
Franta ránu bez potíží odrazil. Dalibor zavrávoral. Pod nohy se mu připletla židle.
„Sakra, nervi se, když to neumíš,“ chytil ho Franta dřív, než narazil temenem na roh zahradního stolku.
„Nemáš vůbec ponětí, cos udělal.“
„Tak a dost!“ vyštěkla Dáša. „ Sednout! Oba! O co jde? Dalibore, co udělal?“
Zdráhavě poslechli.
„To vás ani jednoho nenapadlo, že Mariin výzkum nebyl legální? Existují pravidla… existuje etická komise… Jsou lidé, kteří vám řeknou, že ohrozila samotnou existenci trvalých. Ten tvůj kontakt,“ ušklíbl se a zadíval přímo na Frantu, „pokud za něco stál, musel komunikovat s někým, kdo má interní informace. Takový člověk samozřejmě ví, že je jeho povinností Kozeckou okamžitě nahlásit.“
Franta zrozpačitěl.
„Já sem ale...“
„Co s ní udělají?“ skočila mu do řeči Dáša.
„Co by? Komise má právo nařídit okamžitou reedukaci a v odůvodněných případech i cenzuru vzpomínek.“
„Dalibore, a co my? Co ty? Hrozí něco i nám?“
Dalibor pokrčil rameny a pak jen velice opatrně a skoro nezřetelně přikývl.
„To mě…,“ zaklel Franta. „A kdo po nás jde? Poldové? Nějaká soukromá vochranka?“
Zaječela policejní siréna a zvuk se odrazil od vodní hladiny.
„Tihle,“ pohodil Dalibor hlavou směrem k hlavní silnici, odkud sem právě zahýbalo policejní auto.

Společnost trvalých se během let transformovala v rigidní byrokratický systém tvořený útvary a radami, který je, díky samotné podstatě trvalých, prakticky zakonzervovaný a neschopný změny.

Odvedli ji do výslechové místnosti, která ze všeho nejvíc připomínala kulisu staré televizní detektivky. Zdi byly roubené dřevěnými šuplíky plnými kartotéčních lístků a Dášu posadili na věkovitou thonetku, která při každém pohybu nesnesitelně vrzala.
Muž sedící naproti ní se představil jako Alastair. Trvalí svá křestní jména čas od času změnili, aby se přizpůsobili době. Tenhle tolik rozumu neměl.
„Slečno Olešnická, chápu, že mi to nejspíše nebudete věřit, ale vaše situace mě skutečně velice zarmucuje a téměř uvádí do rozpaků.“
Rozdělili je. Byla tu sama s tímhle neupřímným šklebilem.
„Tomu by se dalo snadno odpomoct,“ odsekla mu. „Pusťte mě na reedukaci a budete mít ode mě okamžitě pokoj.“
„Skutečně mě to mrzí a to, co říkáte, mě skutečně uvádí do rozpaků, ale nemohu vám dát jinou než odmítavou odpověď.“
Pohrával si s kapesníčkem zastrčeným v kapsičce od saka a ani jednou se Dáše nepodíval přímo do očí. Nakláněl hlavu a ušklíbal se, jako by na ni mrkal odněkud zpoza rohu.
„Proč?“
„Cože?“
„Nečekal jste, že se zeptám? Máte nějaký důvod, proč mi nechcete pomoct. Mám přinejmenším nárok na to ho znát.“
„Obávám se, že to skutečně nemáte.“
„A to proč?“ trvala na svém. Z čiré škodolibosti.
„Slečno Olešnická, ta informace vám k ničemu nebude. Nechtějte si jí zatěžovat svůj už tak přeplněný mozek.“
Založila si ruce na prsou a změřila si ho pohledem. Nesnažila se vypadat výhružně. Jen přísně a nesmlouvavě. Neměla co ztratit, takže to celé klidně mohla brát jako hru.
„Takový gentleman jako vy jistě dámě neodmítne něco, co by klidně mohlo být jejím posledním přáním.“
„Ale no tak, nepřehánějte. Je vám sotva třicet. Můžete mít před sebou ještě třeba i dvacet poměrně šťastných let.“
„Je mi třicet dva a...,“ konečně se jí podařilo zachytit jeho oči a už se jich nehodlala pustit, „… a vy jistě víte, že zlé vzpomínky, obzvláště ty z dětství, proces urychlují.“
Nespokojeně poklepal prsty na stůl. Byl to jeden z těch s vysokou spodní zásuvkou. Určitě tam měl flašku.
„Jistě… vaše dětství. Máme záznamy. Jednalo se o selhání systému, ale ani to bohužel není důvodem ke speciálnímu zacházení. Ještě jednou opakuji, že mě to mrzí, ale…“
„Sakra, já nechci speciální zacházení,“ praštila vší silou do stolu. „Jen vysvětlení. Normální logický důvod, proč nás necháváte chcípat. Proč necháváte vlastní děti chcípat!“
„Slečno Olešnická, vy přece...,“ zavrtěl hlavou. Odmlčel se, vytáhl kapesníček a otřel si čelo. Třeba to byl on, napadlo ji, třeba mě mámě udělal on.
„Konec konců, můžete mi pak vymazat paměť.“
„Kdybych vám pak vymazal paměť,“ řekl pomalu, „ohrozil bych sám sebe. Reedukační procedura může být pro reedukátora smrtelná, nejsou-li dodržena určitá bezpečnostní opatření.“
Měla jsem se zeptat Dalibora, uvědomila si. Neměla jsem slepě věřit tomu, že racionální důvod neexistuje.
„Bohužel ona opatření jsou určitým způsobem omezena. Za současného stavu jsme schopni garantovat pouze omezený počet procedur a i ten se stále snižuje. Nemůžete se nám divit, že si je takříkajíc šetříme sami pro sebe.“

Tyto řídící složky – pro něž se vžil název Trvalá samospráva – jsou ovládány nepsaným zvykovým právem, které jim brání vnímat změny jinak než jako jednoznačně škodlivé. Nejzkostnatělejší z nich je Etická komise Komory reedukátorů – tato pětičlenná skupina, jejíž složení se nezměnilo již přes dvě stě let, je hlavní překážkou stojící v cestě jakémukoli pokroku na poli reedukace.

Pustili ji. Alastair ještě několikrát zopakoval, jak ho to strašně mrzí, a pak ji i Frantu nechal jít. Konec konců ještě pořád žili v právním státě a Trvalá samospráva – alespoň teoreticky – neměla žádnou výkonnou moc.
Zvláštní bylo, že život se pak vrátil do starých kolejí. Do zajetého pořádku, který se setrvačností řítil vpřed. Klidně by mohla zapomenout, že nějaký Dalibor kdy existoval. Její stav se horšil a vzpomínky se bez jakýchkoli ohledů na jemné tkáně a citlivá spojení zavrtávaly čím dál tím hloub do mozku. Jenomže tak to bylo i předtím. Naděje přišla a odešla.
Podobným defétistickým úvahám se Dáša oddávala několik týdnů. Léto se rychle změnilo v podzim, obloha zešedla a vzduch byl neustále plný drobné vodní tříště, která se mohla příhodně mísit se slzami.
„Za pár dní ho pustěj z centra,“ oznámil jí jednoho dne Franta. „Je mi jasný, že je to možná informace úplně na nic, ale myslel jsem, že bys to měla vědět.“
„Díky,“ usmála se. „A myslíš, že bys dokázal zjistit i kam pak půjde?“
Kromě deprese měla i plán. A hromádku zápisníků plných vzpomínek, které si chtěla ponechat.
Navíc se na Dalibora těšila. Úplně obyčejně se jí po něm stýskalo.

Reedukační procedura je sama o sobě podobna spíše historickému reliktu. Její naprosto zásadní složkou je obsah paměti reedukovaného trvalého zaznamenaný na nezávislém nosiči. Jedním z mála poznatků, které věda o proceduře má, je skutečnost, že obsah paměti musí být subjektivní a unikátní – tedy zaznamenaný přímo osobně daným trvalým a na unikátní nereprodukovatelný nosič. Navzdory úspěšným pokusům s magnetofonovými páskami zůstává zdaleka nejpoužívanější variantou rukopisný zápis.

Dalibor se vrátil bytu, který Dáša důvěrně znala. Před deseti lety se tam potkávali. Stála přede dveřmi, do nejmenších detailů věděla, co je za nimi, a stejně se jí ruka sunula ke zvonku jen pomalu a neochotně.
Zazvonila, samozřejmě, že zazvonila. Nemohla couvnout.
Dveře se otevřely. Skříply. Tehdy neskřípaly. Stál za nimi někdo cizí. Člověk, co si přes hlavu navlékl Daliborův obličej a teď se na ni přívětivě usmíval. Ten úsměv na tom byl nejhorší. Nacvičený, umělý, kašírovaný úsměv určený ke komunikaci s bezvýznamným neznámem.
„Přejete si?“
Nechtěla být bezvýznamné neznámo.
„Čti,“ vrazila mu bez okolků dopis.
Pomalu ho rozložil a přejížděl po řádcích očima. Doufala, že ho pochopila správně. Tohle by mělo fungovat, dopis se přece neliší od zápisníku.
Pečlivě papír složil. Držel ho oběma rukama. Třásly se mu. Už se rozhodně neusmíval. Opřený o futro se svezl na podlahu a sevřel si hlavu mezi koleny.
„Nemůžeš na mě,“ zasípal Dalibor, „vybalit… takhle najednou, takhle intenzivní….“
Sedla si k němu a vzala ho kolem ramen.
„Promiň.“
„Přejde to,“ ujistil ji.
„Byl to tvůj nápad.“
Znovu se usmál a rozdíl byl astronomický.
„Pamatuji si tě,“ řekl.
„To je dobře,“ odpověděla.
„Zasloužila by sis lepší milostný dopis.“
„To tedy rozhodně ano.“
Oba se přesně v tu samou chvíli rozesmáli.
Seděli tam spolu pár minut. Pak si její dlaň přitáhl k ústům a políbil.
„Já jen abych věděl, že jsi skutečná,“ zašklebil se. „Pojď dovnitř. Tahle záležitost vyžaduje šálek čaje.“
 Dalibor jí uvařil čaj z malých kuliček, které se v horké vodě rozvinuly do velkých zelených lístků. Chutnal maličko jinak než před lety, ale po čaji člověk stálost a trvalost chtít nemůže.
„Nechci, aby to vypadalo, že nejsem ráda, že si na mě vzpomínáš,“ začala opatrně. Připadala si hnusně. Jako by se ho snažila zneužít. „Ale není v tom dopise i něco navíc? Něco, co by mi mohlo pomoct?“
„Jsem idiot,“ prohlásil. „To mě mělo napadnout hned. Rozhodně tam něco bude. Dej mi chvilku.“

Z praktického hlediska je shromáždění podkladů pro reedukaci – tedy vzpomínek zachycených na nezávislém nosiči – naprosto jednoduché. Jde o pouhý přesun množiny písemností. Administrativně se však jedná o komplikovaný proces, kdy je ke každé jednotce nutno vyplnit průvodku a inventární arch. Toto opatření má sloužit k tomu, aby při reedukaci nedošlo k opomenutí některé vzpomínky. Ve skutečnosti je však náročná byrokracie, která je navíc po trvalých požadována v okamžiku, kdy již jejich mentální schopnosti selhávají, příčinou častých paměťových ztrát. Někteří trvalí si proto vytváří záložní úkryty, kam ukládají své vzpomínky. Toto počínání je nezákonné, avšak tolerované.

Zpráva zašifrovaná v dopise je vedla po cestě za pokladem. První zastavení bylo u kapličky skrývající se ve svahu svažujícím se od řady paneláků dolů do divokého údolí. Dáša se přistihla, že se celou dobu snaží Dalibora dotýkat. Div se ho nedržela za rukáv. V kapličce se jí vysmekl, když poklekl na podlahu a strčil ruku do škvíry za oltářem. Vytáhl klíč a další adresu.
Klíč patřil k předplacenému skladišti, které pro změnu skrývalo maličký ocelový sejf. Supermoderní model bez klíčové dírky i bez kódu. Otevíral se jen na otisk prstu. Uvnitř byla archivační krabice a v ní zápisník.
„Tvoje vzpomínky?“ zeptala se.
„Nouzová a neoficiální verze.“

Nahlížení do cizích vzpomínek je pokládáno za porušení etikety hraničící s tabu. Jedinou výjimkou je reedukátor. Ten je také oprávněn, a to pouze v přesně daných situacích, vzpomínky cenzurovat.

Zatáhla ho na Výstaviště do sychravé hospody páchnoucí po nevyvětraném cigaretovém kouři a přepáleném oleji. Lidé tu bývali, jen když se hrál hokej. Sedli si do salonku, který se snažil předstírat úroveň pomocí plastových pivoněk. Sem tam v nich byly zapíchané vajgly. Vypadaly tak nepřirozeně, že ani neprobouzely vzpomínky.
Dalibor četl a jeho pivo větralo.
„Co tam je?“ zeptala se. Dala mu půl hodiny. Dostal se skoro do poloviny zápisníku. Víc po ní přece nikdo nemohl chtít.
„Detailní popis procedury. Nebyl jsem si jistý, kolik znalostí mi nechají. A doufám, že někde dál bude i způsob, jak se dostat do reedukačního centra. Pokud mě to ovšem laskavě necháš dočíst.“
„Promiň.“
Do Daliborova obličeje se plížila tma. Stránku po stránce.
Pak sešit konečně zaklapl a vzal ji za ruku.
„Pochopil jsem, že ti jde hlavně o jednu konkrétní vzpomínku. Alespoň tak to je v mých poznámkách. Omlouvám se, vím, že… To je jedno, potřebuji ji znát.“
Nikde tu nebyly růže. Nikde nevoněly. A už týden nepršelo. Ve skutečnosti byl úplně jiný den.
Ve skutečnosti to bylo úplně jedno. Vzpomínka ji udeřila do tváře. Začala mluvit jen ze setrvačnosti.
„Moje máma. Je to vzpomínka na moji matku. Zabila se, když jsem byla malá. Sedm let. Našla jsem ji. Tehdy v zahradě, zničila jsem růže a věděla jsem, že nemám zlobit, protože byla nemocná. Měla deprese. Ale já byla malá. A byly to růže a ne pivoňky.“
„Dášo.“
Políbil ji. Na okamžik to přehlušilo vzpomínky. Dost na to, aby se dokázala vrátit k věcnému tónu.
„Našla jsem ji v kůlně, kde jsem se chtěla schovat. Ještě žila, ale už jsem jí nemohla pomoct.“
Vzpomínka se vynořila s plnou silou. Vůně dřeva a mořidla. Kapky dopadající na plechovou střechu. Poslední zbytky dechu. Zápach, který neznala. Máma na podlaze a červená barva, která tekla ze zápěstí. Louže ve tvaru hlavy pejska. Lesknoucí se doširoka otevřené oči, které se dívaly přímo na ni.
„Nikdy ses neměla narodit.“
Dáša se nerozplakala. Ani se mu nezhroutila do náručí. Ale cítila, jak se stahuje smyčka stále se opakující paměti. Vyslovila to. Svým způsobem to zformované do slov mělo menší sílu.
„Nikdy jsem se neměla narodit. Můj otec byl trvalý těsně před reedukací, nejspíš vůbec nevěděl, co dělá. Znásilnil ji. Tak jsem se narodila. Proto se zabila. Protože jsem se narodila já.“
Vzal její tvář do dlaní. Soustředila se na to. Na dotek dlaní vysušených kostelním prachem. Připadala si stará. O tolik větší starší holčička, která zničila růže.
„Exponáty číslo šest až devět,“ začal vypočítávat inventář jejich oblíbeného muzea. „Lužická kultura, zlomky. Pohřebiště Slavkov…“
Konečky prstů se dotkl hřbetu její ruky. Chladily.
„… exponáty číslo 10 a 11 – bronzové ozdoby…“
Vybavila si řádků střepů a kousky pečlivě očištěného kovu. Poslušně se vynořovaly z paměti. Jezdila očima po důlcích a šrámech vymletých časem. Pak si zkusila představit, jaké by to asi bylo držet je v prstech. Jejich hrubou strukturu. Sevřít je v dlani a nechat nepravidelné okraje, aby se jí zaryly do kůže. Namísto paměti se zapojila představivost. A taky inteligence.
„Vypsal jsem si je všechny. Do zápisníku. I s náčrtky.“
„Díky.“
Teprve teď se rozplakala.

Způsob, jakým jsou vzpomínky implantovány zpět do mozku, je zahalen tajemstvím. V rámci tohoto procesu jsou informace uchovávané na externím nosiči přeneseny zpět do mysli původního vlastníka, a to zcela běžným způsobem (obvykle četbou). Výjimečná je však reakce poznatkového fondu trvalého – informace se zde totiž okamžitě stává znalostí, a to znalostí, která byla v mozku přítomna před procedurou. Díky tomu jsou uchovány nejen informace, ale i s nimi se pojící schopnosti, získané zkušenosti a v neposlední řadě i emoce.

Dáša ležela zahrabaná v pokrývkách a se zavřenýma očima poslouchala rozhovor Dalibora s Frantou. Byli zpět v klubovně a ti dva ji společnými silami donutili zalézt do postele. Brečela celé hodiny. Nešlo to zastavit. Teď si opravdu potřebovala odpočinout.
„Poslyš, mladej, co ty to máš vlastně za plán?“ zeptal se Franta.
„Jsem o pár set let starší než ty,“ odsekl mu Dalibor. „Dáša potřebuje projít procedurou, to je náš zásadní problém.“
„To tuším taky.“
„Jistě. Já v tuhle chvíli vím, jak proceduru provést. Kozlecká mě vyškolila a já si postup zapsal. A měl jsem dost rozumu na to, abych si udělal zálohu. Nicméně nemáme louhovací vanu, což znamená, že se musíme dostat do reedukačního centra. Tam provedu proceduru a dostanu vzpomínky pryč z Dášiny mysli. Tím se dostane do čistého stavu, kdy bude neobyčejně zranitelná. Je třeba rychle ji přesunout na bezpečné a klidné místo a tam jí začít předkládat vzpomínky. Prostě si musí přečíst svoje zápisky, má doufám hotové zápisky? Pomalu a ideálně v chronologickém pořadí.“
„To jako stačí?“
„Stačí.“
„A jak se podle tebe jako do centra dostanem?“
„To právě je součástí mého plánu.“
„Dalibore?“ Dáša zvedla hlavu. Nechtěla do něj rýt, ale pomáhalo, když přemýšlela o něčem jiném. Smutek byl rutina. Jako mytí nádobí. Nesnášela ho, ale uměla být efektivní.
„Ty jsi tohle naplánoval už dávno. Dřív, než jsi mě seznámil s Kozleckou. Už tehdy jsi věděl, že mi chceš pomoct. Proč jsi ji do toho vůbec zatahoval?“
„Mám svoje důvody,“ pokrčil rameny. „Věř mi trochu.“
Hlava jí spadla zpátky na polštář.
„Od kdy jsi to plánoval? Dopis byl rozhodně součást plánu, ale jak dlouho před tím?“
„Já nevím. Nemám tušení. Zrovna tohle jsem se neobtěžoval sám sobě sdělit.“
„To si vážně jsi tak jistý, že mě miluješ tak moc, aby ti to za to stálo?“
Zase zavřela oči. Ona si pro změnu nebyla jistá, jestli chce slyšet odpověď.
Jak přešel ke gauči, zapraskala podlaha. Pohladil ji po vlasech.
„To je jeden z důvodů, proč jsem chtěl vědět, co se snažíš zapomenout, ale i tak je láska jen část. Nejspíš bych to neudělal pro nikoho jiného, ale nedělám to jen pro tebe. Je to i kvůli mně. Člověk by měl za život, bez ohledu na to, jak dlouhý ten život má, udělat alespoň něco dobrého. Ty jsi můj dobrý skutek. Měl být ve prospěch lidstva. Takhle to pomůže jen tobě. Ale to nevadí. To stačí.“
Soustředila se na každé jedno jeho slovo, ale jen těžko je skládala dohromady. Znělo to jako nacvičený proslov. V tuhle chvíli se na vlastní vnímání nemohla moc spolehnout. Udržet se v tom správném bodě v čase bylo tak těžké.
„Zkus spát,“ zašeptal jí do ucha. Pak se ale otočil k Frantovi. „Máme dva základní problémy – jak se dostat do centra a jak se dostat do sálu s louhovací vanou. Pro oba mám řešení.“

Reedukační centra jsou obvykle lokalizovaná stranou civilizace nebo alespoň v klidnějších čtvrtích. Z velké části se jedná o sanatoria určená k rekonvalescenci trvalých po provedení procedury. Bývají to poměrně luxusní a pohodlná zařízení. Procedura i pobyt zde je vždy bezplatný. K dobrému tónu však patří převedení patřičně vysokého sponzorského daru na účet centra.

„Tady se to stalo?“
Dáša si měřila budovu nedůvěřivým pohledem. Vypadala normálně. Neškodně. Na nemocnici byla moc malá. Možná škola. Nebo domov důchodců.
„Co jako?“
„Tady ti vymazali paměť?“
„V tom případě ses spíš měla ptát, jestli se to tady děje,“ ušklíbl se Dalibor. „Jdeme.“
„Hned u vchodu je vrátnice,“ poučil je. Jakoby snad neznali plán. Celý ten komplikovaný postup, který vymyslel, a to včetně všech záložních variant a pojistek.
První krok představovala láhev slivovice. Obstaral ji Franta a skončila ve vlastnictví upovídaného vrátného.
„Vod Hynka,“ vyjádřil se Franta, když slivovici předával vrátnému. „Makal jsem s nim ve vozovně. Že prej pro strejce, to jste vy?“
Mizerně oholenému dědovi s křivou hubou a ještě křivějším límečkem zasvítily oči.
„Jó, náš Hýna. To je hodnej kluk…“
Dalibor s Dášou prošli okolo vrátnice, jako by do centra odjakživa patřili. Franta nedal ani mrknutím oka najevo, že si je jejich přítomnosti vědom. Vrátný na okamžik zvedl oči, ale Dalibor zamával kartou s výrazným nápisem SPONZOR.
„Vykládá, jako by ho vážně znal,“ zhodnotil Dalibor Frantův výkon.
„A tys ho znal?“ Dáša byla napjatá jak struna. Adrenalin dělal své. Takhle dobře se necítila už celé měsíce.
„Vrátný o něm mluvil dvacetkrát do týdne. Zapsal jsem si pár historek. Jdeme, touhle dobou by mělo být v louhovacím sále volno. Naštěstí moc nemění rozvrh.“

Finanční situace trvalých bývá obvykle poměrně dobrá. Zřejmě i proto jsou reedukační centra až na několik málo výjimek vybavena nejmodernější technikou.

Louhovací sál byl v suterénu. Chodba před ním nepůsobila ani trochu strašidelně. Těsně pod stropem byla řada okének, kterými dovnitř vnikalo jásavé podvečerní světlo. Je ale spíš zajímal malý šedý panel hned vedle dveří. Snímač otisků.
Když jí Dalibor vysvětloval plán, doufala, že budou vyrábět maketu lidské ruky nebo alespoň voskový odlitek. Něco komplikovaného a zábavného. Jako ve filmu.
Jenomže realita byla o dost prozaičtější. Stačila slabá půlhodinka s počítačem. Když měl ještě do centra jako asistent doktorky Kozlecké přístup, ukradl administrátorské heslo k databázi systému vstupů. A pak už stačilo jen nastavit si ta správná práva.
„Sem tu,“ zabručel za nimi Franta. Kdoví jak se mu podařilo proklouznout.
Rozsvítilo se zelené světýlko a zámek přívětivě cvaknul.
„Dovnitř,“ popohnal je Dalibor.
Srdce reedukačního centra a jádro paměťových procedur představovala místnost podobná ze všeho nejvíc obyčejné ordinaci. Snad jen okna a neutrální obrázky na stěnách tu chyběly. A přebývala obří jasně bílá vana s dvěma madly po stranách. V jednu chvíli byla nejjasnějším bodem místnosti. Pak ale Dalibor stiskl vypínač a sál zalilo sterilní světlo zářivek.
Zachvěla se zimou. Jak se vlastně do té vany vstupuje? V plavkách? Jen tak? Je pro to snad zvláštní úbor?
Franta se sehnul k vaně a zaťukal na okraj.
„Poctivá litina. Doufám, že to svinstvo, co tam lejete, alespoň ohřejváte.“
„Trochu to zastudí,“ ušklíbl se Dalibor. Natáhl ruku, jako by se jí chtěl dotknout, ale gesto nedokončil. „Můžeš si to ještě rozmyslet.“
„Dalibore,“ zavrtěla hlavou.
„Já vím. Dobře. Budeš se muset svléknout.“
Po paměti si začala rozepínat pásek. Oči měla plné slz. Najednou se bála.
„Jste tam oba.“
„Cože?“ nechápal Franta.
„V zápisnících, jste tam oba. Nezapomenu na vás.“
„Ale no tak,“ objal ji. „Vo tom jsem vážně nepochyboval.“
„A ty taky,“ otočila se k Daliborovi.
Uhnul očima a začal do nádrže napouštět tekutinu.
„Měli bychom začít,“ řekl. „Nerad bych, aby nás objevili.“

Práce reedukátora je zahalena tajemstvím. Není jasné, jak procedura probíhá. Není dokonce jasné, jaká je jeho funkce. Ví se však jen to, že množství trvalých, kteří smí toto povolání vykonávat, je omezené a že v řídkých případech při jeho výkonu mohou zahynout.

Studilo to hodně. Ale byl to obyčejný pocit. Jeden z těch, které znala. Čekala kdovíco. Myšlenky vytékající ušima, tmu vkrádající se do mysli. Nebo naopak světlo. Čisté, bílé a všenaplňující. Místo toho ale drtila mezi zuby dýchací trubici a klepala se zimou. Doufala, že se od ní nechce, aby zklidnila mysl. Něco bylo špatně. Něco jí nedošlo. Něčeho si nevšimla.
Náhle prorazila hlavou hladinu. Trubice jí vypadla z pusy.
Nezapomněla na to, jen jí až teď došly souvislosti.
„Dalibore...“
Nedořekla. Seděl na podlaze a opíral se o nádrž.
„Nemusíš se bát,“ zašeptal, aniž by otevřel oči. „Všechno proběhne tak, jak má.“
Tekutina vyšplíchla na podlahu.
„Nechci, aby všechno proběhlo. Chci, abys byl v pořádku.“
„Nevylézej z vany.“
Pořád ještě neotevřel oči.
„Co se děje?“
Zašátral po okraji vany a stiskl její ruku.
„Nechtěl jsem, abys to věděla. Neboj se, zapomeneš. Tohle si nebudeš pamatovat.“
„Co se děje?!“ zopakovala. Po tváři jí tekly slzy.
„Sakra, já vážně nechtěl... Dášo, kapalina, paměťový louh, je promořená tvými vzpomínkami, a proto, teď strašně zjednodušuji, je jedovatá. Smrtelná pro kohokoli kromě certifikovaného reedukátora vybaveného protijedem. Já nemám certifikát a k protijedu jsem neměl šanci se dostat. Pro reedukátory není nic na světě cennější. Nedokážeme ho vyrobit, proto Kozlecká…“
„Ty ses rozhodoval,“ uvědomila si. „Když ses ptal, co se mi stalo, tak ses rozhodoval, jestli mi pomůžeš.“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. Jeho hlas zněl bezvýrazně. „Nikdy jsem nepochyboval, že ti chci pomoct. Ale měl jsem ještě jednu variantu. Mariino řešení. Nejisté…“
Zasykl bolestí a z koutku oka mu stekla kapka krve. Sevřel jí ruku ještě pevněji.
„Pořád jsem opakoval stejné chyby. Tahle je... je nová.“
Docházel mu dech. Už nemluvil. Po chvíli už ji ani nedržel za ruku. Nepustila ho.
„Dášo...“
„Tys to věděl?“ otočila se na bratra.
„Jo, řek mi to, než jsme sem šli. Dal mi instrukce, jak to dokončit. Musíme to dodělat. Jinak umře zbytečně.“
„Nenechám ho umřít o samotě.“
To svinstvo, které ho zabilo, bylo příšerně studené. Cvakaly jí zuby.
„Dášo,“ řekl hlas, který ji posílal spát a nutil dojíst zeleninu. „Rozluč se.“
Poslechla.
„Miluju tě,“ řekla, protože v téhle chvíli se nic jiného říct nedalo.
„Postarám se, aby od teď už měla jenom ten nejlepší možnej život.“
Ruka, kterou svírala, byla ještě studenější než ta její. Přesto se ale pohnula. Vyklouzla jí z dlaně a spadla na zem. Bylo jasné, co se jí snaží naznačit.
Ponořila se zpátky do nádrže a za chvíli, bez jakýchkoli výjimečných efektů, si pro ně pro oba přišlo zapomnění.