Morální aspekty zavařování snů

Vzhledem k tomu, že teď už to nebude vůči mému oblíbenému časopisu ošklivé, zveřejňuji povídku Morální aspekty zavařování snů, která se zúčastnila soutěže Daidalos, a vyšla v letošním březnovém čísle XB-1. Budu moc ráda, když si ji přečtete a třeba na ni i odkážete. Prosím, abyste ji nešířili bez mého svolení.
Pro vaše pohodlí přikládám i ebook ve formátu epub. Za úžasnou obálku vděčím Ave. Děkuju!

V brdských lesích ženy odjakživa stáčely sny a později se je naučily i zavařovat. Ukládaly je do polic mezi marmelády a naložené okurky a strážily tajemství jejich výroby. Pak se ovšem do špajzů vloudila věda a jí v patách i zbrojní průmysl a svět se nenávratně změnil.

by Aveva

Morální aspekty zavařování snů

2028

Skrz dým neviděla a chuť kyslíku si nedokázala vybavit. Z hrudníku ven se dobýval kašel. Tlumila ho. Zvuk by ji prozradil.
Celý svět se smrsknul do šedých betonových zdí, doušků čpícího vzduchu a strachu.
Přivřela oči. Prach zachycený pod víčky ji řezal do rohovky.
Bunkr byl plný kouře a z těch, kteří ji přijali mezi sebe, když sem zraněná a hysterická doklopýtala, zbyly nejspíš jen mrtvoly.
Zvuk konzervy kutálející se po betonu. Nechtěla vidět, jakou šarži použili. Pak se ale přinutila zaostřit na plechový válec. NM-18-2012. Rozkašlala se.

~

2012

„Marketingový plán představuje soubor konkrétních opatření nutných pro úspěšnou realizaci marketingové strategie.“
Celkem by ji zajímalo, na co myslela, když z Prahy odjížděla. Že se jí jako na čerstvém vzduchu v hlavě záhadně objeví informace ze všech přednášek, které napůl prospala? Nebo snad dokonce z těch, na které se vybodla, protože měla kocovinu, potřebovala si koupit punčocháče nebo bylo venku moc hezky/hnusně na to, aby lezla do školy?
Poposedla si na židli a smetla z klávesnice dalšího brouka. Příjemný stín pod jabloní měl i svoje nevýhody.
„Celkové shrnutí“ opsala statečně z té jedné jediné stránky Wikipedie, kterou ji napadlo si uložit. Vypadalo to hned líp. Přepsala do Wordu i ostatní názvy kapitol a pak si ještě chvilku hrála s grafikou. Kursor jí pořád sklouzával k ikoně záložky Facebooku. Odvykla životu offline.
Zhluboka se nadechla (z pole trochu smrděl hnůj) a začala psát.

Marketingový plán je tvořen pro malou rodinnou firmu lokalizovanou v Brdech v hospodářském objektu který je ve vlastnictví rodiny už několik generací. Oblastí podnikání je produkce a prodej konzervovaných snů. Rodina v tomto segmentu trhu neoficiálně podnikala již několik desetiletí, ale hlavním zdrojem příjmů se pro ni prodej snů stal až v posledních pěti letech v souvislosti s masivním nárůstem poptávky po tomto zboží ze strany zbrojních závodů. Manager firmy je současně i vynálezcem komerčního využití nočních můr ve zbrojním průmyslu a spoluvlastníkem patentově chráněného postupu dlouhodobé konzervace snů.
Aktuálním cílem firmy je přizpůsobení se změnám na trhu. Narůstá počet producentů tohoto zboží a zároveň se zvyšuje i státní kontrola segmentu.

Přečetla si to po sobě ještě jednou a opravila zapomenutou čárku. Docela to šlo, ale neměla sebemenší ponětí, jak dát dohromady marketingovou strategii. Byla ráda, že vůbec ví, co to je. Nemluvě o SWOT analýze. Zaboha netušila, co znamená S.

Situační analýza
V této chvíli je firma dodavatelem Zbrojovky Brno, a. s., se kterou má uzavřenou tříletou smlouvu, jejíž platnost vyprší v příštím roce. Vzhledem k tomu, že smlouva byla už jednou prodloužena, lze očekávat, že spolupráce se Zbrojovkou Brno, a. s., bude pokračovat. V letošním roce byla také uzavřena smlouva s britskou společností Dreamworkshop Ltd., která odebírá snové konzervy a přeprodává je dál na mezinárodním trhu se sny. Produkce firmy v současné chvíli o zhruba 15 % převyšuje součet poptávky obou těchto odběratelů.
Součet poptávky zněl hezky. Až na to, že netušila, jestli takový termín vůbec existuje. Měla chuť začít mlátit hlavou o stůl. Aby dostala zápočet, musela tohohle nesmyslu napsat minimálně patnáct stran.
„Navrhuju zmínit výrobní prostředky a konkurenční výhody,“ ozvalo se za ní.
„Co je?“ vyjekla. „Nečum mi do toho!“
Cítila, jak jí rudnou uši. Ještě si na Kryštofovu přítomnost nezvykla a přiváděl ji do rozpaků.
„Klid, já chci jenom pomoct,“ zašklebil se a opřel se ramenem o jabloň. „Co takhle: Rozvoj firmy byl v loňském roce podpořen získáním nového výrobního prostředku, který je schopen produkovat jak větší množství, tak kvalitnější surovinu pro snové zavařeniny. Ve srovnání s předchozím obdobím je tedy možno pokrýt poptávku. Jedná se zároveň i o významnou konkurenční výhodu, protože sny podobné kvality je v současné době schopno produkovat jen omezené množství subjektů… Piš si! Co si nepíšeš?“
Nemůžeš o sobě přece…“
„Co? Nemůžu o sobě takhle mluvit? Ale no tak, Alenko,“ potřásl hlavou. „Pro tuhle rodinu nejsem nic jiného než výrobní prostředek, zdroj příjmů, tatíčkův experiment…“
„To není pravda,“ skočila mu do řeči. „Jsi… já…“
Usmál se na ni a na chvilku se strašně podobal mámě. Alena věděla, že ona je spíš po tátovi. Tedy vzhledově, hlavu na techniku po něm nezdědila.
„Ale s tímhle ti pomoct můžu. Jestli teda chceš,“ nabídl se Kryštof.
„Proč bys to dělal? Je to strašná nuda.“
„Přes den nemám do čeho píchnout,“ pokrčil rameny. „A takový marketingový plán by mohl být slušný materiál na noční můry.“

~

Neměla sebemenší tušení, kde se Kryštof k podobným znalostem dostal, ale marketing mu šel. Pomohl jí vzpomenout si, že S znamená Strength, a dali společně dohromady docela slušnou osnovu. Když se začalo smrákat, měli už pět stránek.
„Zabalila bych to,“ poznamenala a odlepila poloprázdný hrnek z plastového ubrusu. „Už toho mám plný zuby a koušou mě muchničky.“
„Jak chceš,“ pokrčil rameny. Vzal jí hrnek z ruky, aby se taky napil, a při té příležitosti si všimla, že se mu klepe ruka.
Nevěděla, jestli to přejít mlčením, nebo ne. Mája – Kryštofova předchůdkyně – o sobě mluvila ráda. Trávila celé hodiny tím, že se snažila detailně zasvětit do svého mizerného duševního stavu kohokoli, kdo byl ochotný poslouchat. Jenomže Mája nebyla Kryštof.
„To nic,“ všiml si jejího pohledu. „Z pochopitelných důvodů se mi nechce spát.“
Tomu rozuměla. Rozpačitě se kousla do rtu.
„Co zajít do Hluboše na jedno?“ navrhla. „Jestli teda můžeš alkohol, nevím, jak to máš s práškama.“
„Jasně, že nesmím pít,“ ušklíbl se. „S těma dryjákama, co beru, to dělá moc zajímavý efekty. Ale jedno pivo ještě zvládnu.“

~

Vzbudila se do tmy. Někdo musel zatáhnout závěsy. Hlava jí třeštila a potřebovala vodu. Spoustu vody a aspirin.
Kryštof už seděl u stolu v kuchyni. Oči měl jako králík a vypadal tak trochu šedivě. Rozepnul si košili a očividně se pokoušel sám stočit svoje sny.
„Dobrý ráno,“ zazubil se, když ji uviděl. „Měl jsem pravdu, marketingovej plán dělá dost dobrý noční můry. Tatíček bude spokojenej.“
„Ahoj,“ odpověděla a sedla si vedle něj. Vzala mu snovačku z ruky. „Ukaž, pomůžu ti.“
Možná byla jako zdroj snů úplně nemožná, ale stočit je uměla. Už na střední stáčela Máju každé ráno ještě před tím, než jel autobus. Tehdy byla na svoji funkci jaksepatří pyšná. Vlastně se jí po Máje docela stýskalo. I když byla samozřejmě ráda, že nová terapie zabrala.
Kryštof se stáčel snadno. Přiložila snovačku na pomyslné překřížení prodloužení klíčních kostí a trochu cvrnkla do trubičky. Chvilku to trvalo, než sny prosákly snůckem, ale pak už do džbánu začala pomalu stékat vazká kapalina.
„Vůbec ti to nepřipadá divný, co?“ řekl najednou. „Mně trvalo roky, než jsem zjistil, že není normální nechat si každý ráno vysát sny, aby měl tatíček na čem dělat pokusy.“
Měl pravdu. Po pár semestrech na koleji jí už taky začínalo docházet, že jejich rodina není úplně normální.
„Taky už jsi to pochopila, že jo?“
Velice opatrně přikývla.
„Já jsem… tatíček je zřejmě přesvědčenej, že jsem všechny ty roky profetoval, ale já cestoval. Sbíral informace. Potkal jsem lidi… potkal jsem lidi… víš, jak to vypadá, když se dělají pokusy na subjektu, který není schopný stáčení vydržet? Se mnou to zamávalo strašně, ale někde do lidí střídavě rvou prášky na spaní a halucinogeny, aby z nich vytřískali co nejvíc. Klidně celý měsíce. Dokud je to nezabije.“
Odmlčel se. Alena netušila, jak vyplnit ticho. Nalila do džbánu vodu, aby sny proprala a oddělila jednotlivé složky. Převládala jasně žlutá. Nikdy nepochopila, proč jsou noční můry zrovna žluté. Naředila je tím chemickým sajrajtem, co vymyslel táta.
„Já sám mám psychiku pěkně v prdeli, ale to, co jsem viděl… Skoro by se dalo říct, že mám ještě kliku. Koukni, Aleno, já vím, že táta to možná tak nemyslel, ale jeho výzkum spustil šílený věci. V Čechách sice vláda kontroluje výrobu, ale zbrojovky si nelámou hlavu s tím, komu to prodat. Nemluvě o tom, že v podsvětí se už dávno kšeftuje s návodem, jak načerno stáčet sny. A věř mi, že když se vybodneš na etiku, je to zatraceně jednoduchá technologie.“
„Mluvíš, jak…“
„Jako co?“
„Jako postava z nějakýho filmu.“
„Jo, tak,“ zasmál se. „Chápu, mladej revolucionář, co chce spasit svět. Jenomže svět by to fakt potřeboval.“
Přecedila noční můry do zavařovaček, zavíčkovala je a naskládala do myčky na nádobí. Zbytek vylila. Nestálo za to tu trošku ukládat. Ani nemusela nastavovat program. Už dávno myčku používali jen na zavařování. Stiskla „Start“ a posadila se zpátky ke Kryštofovi. I se šploucháním vody bylo tohle mlčení nepohodlný.
„Promiň, Alenko,“ pohladil ji najednou po tváři. „Neměl bych ti motat hlavu takovýma věcma. Stačí, že je z toho blbě mně.“
„Mně je blbě z toho chlastu,“ zavtipkovala a poblahopřála si, že před jeho rukou neucukla.
„Tak jo, já ti uvařím kafe.“

~

2028

Enemko leželo na podlaze. Pomalu z něj unikaly noční můry. Vzduch začínal dostávat acetonovou příchuť zatuchlých snů. Připomnělo jí to zavařovačky po babičkách, které s mámou třídívaly. Zkažené sny se musí včas vyhodit. Noční můry jsou výjimka. U těch je to jedno. Vzpomínky jsou první věc, kterou přinášejí. Nechtěla vzpomínat. Ale nedokázala se tomu bránit.
Jedno po druhém se začala vynořovat slova z učebnice, které kdysi ve výzkumáku dělala první korektury.
Notace zbraní založených na snovém principu se skládá ze zkratky označení druhu snů, čísla intenzity, které říká kolikanásobně je daná konzerva schopna subjektivně prodloužit čas strávený ve snu, a roku, kdy byl sen stočen. Intenzita je přímo závislá na kvalitě snů, z nichž je zbraň vyrobena. Intenzity vyšší než patnáct je dosahováno jen ve výjimečných případech.
Tehdy jí ten odstavec přišel příšerně krkolomný. Proto si ho asi zapamatovala.

~

2012

Vždycky si přála, aby chalupa měla klasický sklep. Umístěný pod úrovní země, kde by se muselo rozsvítit i v pravé poledne. Místo toho měli jen takovou větší špajzku s malým přisleplým okénkem, které dovnitř pouštělo právě dost světla na to, aby bylo zbytečné svítit a zároveň se na nálepky zavařenin muselo pracně šilhat.
Tady byly uložené ty staré, které ještě dělaly babičky a prababičky. Ukládaly sny do skla a konzervovaly je pěkně postaru ve velkém prádelním hrnci. Mělo to svoje kouzlo, ale třídění sklenic byla strašná nuda. Z každé se napřed otřel prach, rozluštilo se, co je na štítku, a pak se pořádně zkontrolovalo, jestli na povrchu snu nezačíná růst plíseň. A když jste se spletli a po otevření se zjistilo, že tam žádná plíseň nebyla, musela se sklenice samozřejmě co nejrychleji spotřebovat. Takové létací sny jsou sice super, ale třetí den už byste dali cokoli za to, aby se večer pustila úplně obyčejná televize.
„Přemýšlelas někdy, jestli je to, co táta dělá, v pořádku?“ zeptala se, když se konečně propracovala k nejnižší poličce.
„Co je to za otázku? Snad se všichni snažíme dělat to samé, ne?“ zamračila se máma a odhodila si z očí pramen vlasů. Co nebyla Alena doma, neměl jí kdo barvit šedivé odrosty.
„No… to sice jo, ale většina z toho je tátova práce. Nelitovalas někdy, že nedělá něco normálního?“
V první chvíli jí nedošlo, co mámin pohled znamená. Vzápětí měla chuť jednu si vrazit.
Máma a odložila sklenici. „Aleno, co se děje? Víš, moc dobře, že pokud si naše rodina začne říkat, co by kdyby, zblázníme se všichni.“
„Ale já jsem nemyslela celé to s Kryštofem. Je mi jasné, že… To je jedno, ale vlastně tu vyrábíme zbraně. Co když je někdo používá proti někomu… proti civilnímu obyvatelstvu? Nebo proti státu, který je v právu?“
„Ale beruško,“ máma potřásla hlavou, „takhle by ses mohla ptát, i kdyby táta pracoval v ocelárně. Nebo ve zpracování uranu. Ten, kdo zbraň vyrobí, není zodpovědný za to, jak se použije. Bylo by to sice hezké, ale kdo by pak rozhodoval o správném použití? Víš, že naše vláda kontroluje, komu se zbraně prodávají. A jsou tu mezinárodní dohody. Táta by ti řekl, že tvoje nápady nejsou nic jiného, než čirá idealistická fantasmagorie.“
Alena se kousla do rtu.
„Ale Kryštof říká, že celá technologie stáčení nočních můr je nebezpečná. Že prý se potkal s lidmi, kteří dopadli ještě hůř než on.“
„Zlatíčko,“ zase se zamračila. „Nikdy v životě jsem nebyla za nic tak vděčná jako za to, že je Kryštof zpátky s námi, ale nedělám si iluze, že je v pořádku. Netvrdím, že lže, ale on prostě… někdy mám dojem, že on sám žije ve snu. Však víš, jak to bylo s Májou, když začala o tom, že jí sleduje KGB.“
„Mami, nedělej ze mě pitomce,“ ohradila se Alena. „Vím, jakou měla Mája diagnózu. Jenomže Kryštof není schizofrenik.“
Mámě vyklouzla z ruky sklenice a špajzem zavanul sen praprababičky Grossové, která z nějakého důvodu milovala kuličky proti molům.
„Aleno,“ prohlásila ledově. „Tvůj bratr je psychicky nemocný. On svým konstrukcím věří, ale ty bys neměla.“
Aleně se chtělo oponovat, že se možná za těch osm let, co byl pryč, změnil. Třeba z toho vyrostl a uzdravil se. Jenomže celé dětství jí vtloukali do hlavy, že si nemá dělat marné naděje. A štos psychologických studií, které přečetla v záchvatu potřeby vyrovnat se s minulostí, to jen potvrzoval.

~

2028

Vzpomínky se na ni řítily jako rozjetý vlak. Enemko působilo.
Když byla malá – úplně malá, ještě než začala chodit do školy – vyprávěl jí Kryštof filmy. Hollywoodské pecky, co se po revoluci čerstvě dostávaly do Čech. A na které jí rodiče samozřejmě zakazovali koukat. Terminátora měla nejraději. Dvojku. Zřejmě proto se teď z mlhy vyloupl chlápek v kožené bundě s brokovnicí v ruce. A s Kryštofovou tváří. Hodil se sem. Jako by se v bunkru se stopami kulek na zdech narodil. Enemko rozpouštělo realitu a měnilo ji na noční můru. Přesně dle pokynů Alenina podvědomí.
„Potěšilo tě, když jsem konečně chcípnul?“ zeptal se.
Pamatovala si, jak jí tahle věta pulzovala celým tělem a nenechala ji usnout. Nenechala ji být vzhůru. Vina se – stejně jako jízda na kole – nezapomíná.
„Choval ses k nám hnusně,“ odsekla mu. Nebylo to úplně fér, ale bylo jednodušší mít na něj vztek, než přijít o zdravý rozum. „Tys byl ten chudáček a my okolo tebe museli skákat. Nesměla jsem si koupit ani blbý žiletky, abys je nenašel, když tě z blázince pustili na víkend. A pak sis klidně na celý roky zmizel…“
„Ale no tak, sestřičko,“ potřásl hlavou. „Přece se tu nebudeš snažit přenášet vlastní hříchy na mě.“
Ve skutečnosti jí sestřičko nikdy neříkal. Uložila si to hluboko do paměti pro případ, že by začala zapomínat, že je to jen sen. I když věděla, že proti intenzitě osmnáct nemá šanci.
Z betonových zdí začaly vystupovat předměty. Všechny věci, které měla ráda a musela se jich vzdát, protože jí ho připomínaly. Fotky – pamatovala si, jak je několik hodin trhala na kousíčky a jak se jí pak ulevilo. Dveře jeho pokoje, okolo kterých první týden chodila se zavřenýma očima. Potom je natřela na modro a naučila se s nimi žít. Zatracenej zápočet z marketingu, který nakonec dostala, ale na stránku v indexu se nedokázala ani podívat. V dálce hráli Guano Apes, protože ty ji naučil poslouchat on.
„Nemluvě o tom, žes mohla dopadnout o dost hůř,“ nadhodil. „Představ si, že bych se vodělal hned napoprvý.“
Spolkla větu o tom, že by to tak bylo lepší. Že by si alespoň ušetřila tři roky každotýdenních výletů do blázince a potom všechnu tu nejistotu z toho, že nikdo nevěděl, kam mizel a jak žije. Bylo jí osm, když se Kryštof prvně pokusil o sebevraždu, a vnímala to celé jako chuchvalec hrůzy, před kterým se ji všichni snažili chránit.
Podruhé jí bylo jednadvacet a dostala plný zásah. Zkusila s tím bojovat. Chuchvalec ji spolkl jako malinu. Narozdíl od Kryštofa ale přežila. A byla na to zatraceně pyšná.
„Nebyla to moje ani tátova vina,“ řekla s důrazem na každé slovo.
„Ne? Nebyla to jeho vina? Vážně si myslíš, že mi hráblo jen tak z plezíru? Nebyl jsem pro něj nic než osobní pěstírna snů, kterou mohl kultivovat, vylepšovat…“
„To není pravda,“ vyštěkla a vytřela si z očí slzy. „Tvoje sny zkoumal, protože ti chtěl pomoct. Chtěl to napravit.“
„Ale no tak. Víš stejně dobře jako já, že podle babičky se dětem sny stáčet nemaj. Kdyby byla naživu, nikdy by to tátovi nedovolila. Jenomže naši byli velký moderní vědci a nedali na babský povídačky. Alespoň dokud se jim první dítě nezcvoklo. Měla bys bejt ráda, že na tebe si už se snovačkou nedovolili.“
Zněl spíš unaveně, než cokoli jiného.
„Naši se snažili,“ oponovala mu, protože narozdíl od něj si pamatovala, že když ho hospitalizovali, probrečela máma tři měsíce v kuse. „Odstěhovali se kvůli tobě z Prahy, hledali ti doktory… Napadlo tě někdy, že já jsem se narodila, protože nechtěli, abys byl pořád sám?“
„Ty?“ zvedl obočí a zacvakal uzávěrem zbraně. „A mohla bys mi vysvětlit, jak jsem já díky tobě nebyl sám?“
„Vyčítáš tátovi, že nebral ohledy na to, žes byl dítě, a co jsem podle tebe byla já?“
„Já vím,“ přikývl, „muselo bejt skvělý, když jsem konečně vypadnul z tvýho života, a zrovna tohle ti nevyčítám. Zasloužila sis dětství.“
„Do hajzlu, ty kreténe,“ zaječela. „Nechtěla jsem dětství, chtěla jsem, abys byl v pořádku!“
Rozplakala se. Někteří lidé si po zásahu Enemkem rozbili hlavu o zeď. Chápala proč. Cítila, jak se v ní vzdouvá vlna viny, která nemá nic společného s realitou a racionalitou. Otočila se k němu zády.

~

2012

„Neříkej to našim,“ poprosil ji, zatímco oba zírali na dlouhý krvavý šlic na jeho ruce. Byla vyděšená. Neodvažovala se ani přemýšlet o tom, co se může v hlavě honit jemu. Neměl důvod. Tohle léto bylo přece perfektní. Snad až na tu seminárku.
„Neměl bys…“
„Neměl,“ zarazil ji. „To bude dobrý. Většinu doby, co jsem byl pryč, to bylo dobrý. Zase se vzpamatuju.“
Najednou se jí obrátil žaludek a vyklopila snídani na přerostlý trávník.
„Sakra,“ zaklela. „Jeden by řek, že budu odolnější. Asi reakce na předávkování marketingem,“ zkusila zavtipkovat.
„Ale no tak,“ zavrtěl vážně hlavou. „Mně je jasný, že na tohle se nedá zvyknout. Neměla by sis na to zvykat.“
„Měla bych si vypláchnout pusu,“ prohlásila a spolkla kyselou pachuť. „Nikomu to neřeknu, ale ty už to neuděláš, jo?“
„Slibuju,“ usmál se široce. „Budu se snažit.“
Právě za tuhle větu ho posléze zdaleka nejvíc nenáviděla.

~

2028

„Takže ty jsi teď největší odbornice na sny?“ zeptal se. Emoce utichly a čas běžel pomalu. Dokázala ho ignorovat, když začal vyčítat a ubližovat. Ale neodolala pokušení znovu si s ním popovídat.
„Všechny z výzkumáku si aliance odvezla hned na začátku války,“ obrátila se k němu. „Odboj nepotřeboval vědce, ale někoho, kdo se sny umí zacházet. A já byla po ruce.“
Tehdy ji to samotnou překvapilo. Nečekala, že pro odboj bude zajímavá mizerná účetní, která i tu blbou práci za tabulkovej plat dostala jen díky otcovým známostem.
„Dává to smysl,“ přikývl. „Žila jsi okolo jejich stáčení celý život.“
„Zničil jsi mi život,“ řekla, protože si byla poměrně jistá, že z tohohle se už nedostane, a chtěla mu to říct. I když nebyl nic jiného než noční můra, která ji za mnoho dlouhých hodin dilatovaného času dovede k šílenství.
„Chceš obrátit vinu proti mně? To nebude fungovat.“
„Fungovalo to dost dlouho.“ Opřela si hlavu o zeď. Chtělo se jí spát. Pitomý paradoxy. „Díky tomu jsem se dala dohromady. Nenáviděla jsem tě a vyčítala ti všechno, co se mnou bylo špatně.“
„Minulý čas?“ zvedl tázavě obočí.
„Nenávidím tě,“ opravila se poslušně. „Ale kolaps civilizace ti asi vyčítat nemůžu.“
„Jsem noční můra,“ připomněl jí, „využiju to proti tobě.“
„Jsem největší odbornice na sny. Moc dobře to vím.“
Zasmáli se. Oba.

~

Povídal si s ní stejně jako to léto, kdy spolu psali marketingový plán a jí se zdálo, že možná přece jen bude mít bratra. Vklouzla do toho jako do dobře prošlápnuté bačkory. Dokonce se i smáli. Uprostřed noční můry. Byl reflexí jejího podvědomí, které moc dobře vědělo, že doopravdy zlé to začne být až ve chvíli, kdy si vzpomene, jak moc ho měla ráda.
Válka trvala už několik let. Za tu dobu Alena viděla spoustu lidí umírat na Enemka. Někteří se chovali krutě a násilnicky a zraňovali vlastní tělo tak dlouho, dokud jim nedošla krev nebo důležité orgány. Jiní prostě jen ztuhli a bez hnutí čekali na chvíli, kdy přestanou fungovat.
„Jednou jsem viděla člověka, který si vyškrábal vlastní oči,“ řekla Kryštofovi, protože nedokázala odolat nutkavé potřebě pořád s ním mluvit.
„Chápu,“ přikývl. „I ze mě zbyla jen noční můra.“
Odfrkla si. Dramatická prohlášení, to bylo vždycky jeho. Věty, co by vypadaly dobře na papíře. 

Vlastní úvahy ji zarazily. Něco tu bylo špatně. Něco tu nesedělo.
„Nikdo není jen noční můra,“ odpověděla mu a v hlavě se jí rozvinula myšlenka příliš velká na to, aby se dala popsat slovy.

~

2022

Když vyklízela kardaveckou chalupu, našla béžový sešit. Takový ten s klepety, do kterého se daly vkládat nové listy. Směs ručně psaných poznámek, výstřižků z novin a sem tam i kousků textu přepsaných na stroji. Recepty a návody z doby před tím, než se zavařování snů zredukovalo na konzervaci nočních můr.
Listovala kuchařkou a přemýšlela o měnících se časech. Jezdila prsty po pravidelných písmenech těžkopádného rukopisu, který nejspíš patřil prababičce Vorákové, a jak tak luštila jednotlivá slova, začínala chápat, že prababička toho nejspíš o snech věděla mnohem víc než táta. I když neměla doktorát, státní cenu, nejvyšší impact factor z celého ústavu a úspěšnou firmu navrch.
„Sny jsou kousky nás samých,“ psala prababička, „zahynou, jestliže nejsou stočeny a zavařeny. Některým snům je lépe nechati zahynout, ale jiné je dobře uchovati pro časy budoucí.“

~

2028

Nikdo není jen noční můra.
Vyřezal si ta slova do předloktí nožem. V jeho blízkosti byl vždycky nůž. Bez ohledu na to, jak pečlivě je schovávali.
Opírala se o zeď a pod bříšky prstů cítila drsný průmyslový beton.
„Řekl jsi, že ty jsi byl jen noční můra,“ zadívala se mu přímo do očí.
Přikývl. Četl jí myšlenky. Pro projekce nevědomých procesů to není zas až tak velký problém. Nemělo smysl říkat cokoli nahlas. Jenomže myšlenka překročila práh oddělující jeho a ji a bylo třeba, aby zazněla.
„Enemko vyrobili z tvojí noční můry. Jsi zároveň můj i tvůj sen…“
„Správně, Alenko,“ skočil jí do řeči. „Máš naprostou pravdu.“
Natáhla ruku a dotkla se ho. Taktilní vjemy ji ve snech vždycky děsily nejvíc. Cítila jeho kůži zamazanou od krve.
„Táta se nikdy nezajímal o obsah snů. Šlo mu jen o jejich zpracování a využití. Jenomže sny jsou mnohem víc.“ Svítily mu oči. Jako by v nich opravdu měl – stejně jako Terminátor – červené ledky. „Víš, že nikdy nepřišli s kvalitnějším materiálem na Enemka, než byly moje noční můry? Nikdo neuměl snít tak smrtonosně jako já. A víš, že zbrojovky přidávají stopové množství mých snů do každého Enemka, které vyrobí?“
Přikývla. Samozřejmě, že to věděla. Právě proto to věděl i on.
„Tátovi nikdy nedošlo, co může masivní využití snových zbraní znamenat. Otevřel mi cestu do kolektivního nevědomí, sestřičko. Já žiju ve všech.“
Rozklepala se.
„Myslíš, že takhle vypadám náhodou?“ zatřásl rameny, aby pořádně viděla koženou bundu i brokovnici. „I tohle je zpodobnění archetypu. Jsem hrdina, který zachrání lidstvo před apokalypsou.“
Udělal krok dopředu a ona přidušeně vykřikla.
„Neboj se,“ uklidnil ji. „Já ti neublížím. Jsi všechno, co jsem potřeboval. Vědomí někoho, kdo mě znal. Skutečné vzpomínky, ze kterých jsem mohl získat formu. Překročit práh. Chápu, že se mě bojíš, ale já chci pomoct. Svět už nikdy nebude takový, jaký byl, ale zkusím napravit, co půjde.“
„Chci se probudit,“ řekla mu.
„Jsi vzhůru.“

~ Konec ~